Tierra- královské dědictví

Tierra-Královské dědictví
Svazek 1.-Na začátku byl soumrak

1.Začátek trablý

„Shello! Hodláš jít do školy ještě dnes, že ano?!“ Moje máma, paní Elizabeth Turnerová, stála pod schody a pobízela mě. Já byla zamčená ve svém pokoji v 2. Patře a rozhodovala jsem se v čem mám jít do školy.
„Jasně, ale bude mi to trvat ještě déle, pokud okamžitě nezavřeš klapačku,“huhlala jsem si jen tak pro sebe , popadla jsem svůj školní batoh a pomalu jsem se vyšourala z pokoje.
Dole bylo učiněné pozdvižení. Vypadalo to že se moji dva sourozenci, Kate a Ted, zase poprali. Mamka pobíhala sem a tam a nadávala, že nestihnou autobus. Máš otec, William Turner, seděl u stolu četl si noviny a pokaždé, když se ho jeho žena na něco zeptala tak nepřítomně zahuhlal něco jako „máš pravdu drahá, ano je to tak nebo Určitě to tak bude nejlepší miláčku“. Korunu tomu všemu nasazoval náš kocour Jimy, který se právě snažil co nejdůkladněji pokálet koberec v obýváku a nikdo se mu v tom ani nesnažil zabránit.
Přešla jsem vstupní halu , velkým obloukem jsem se vyhnula Kate, která kolem sebe divoce mávala rukama, jako by proti ní stál celý tým boxérů, a zamířila jsem do kuchyně.
„Dobrý ráno,“pozdravil mě táta hned na prahu a na chvíli sklonil noviny, aby se mohl napít kávy.
„Dobrý,“odpověděla jsem a nalila jsem si skleničku džusu.
„Williame, měl by jsi se více zapojit do výchovy svých dětí nebo nadobro zvlčí,“ rozčilovala se mamka.
„Máš pravdu drahá,“ zahuhlal táta a zavdal si další pořádný doušek kávy.
„Vždyť ty mě ale vůbec neposloucháš.“
„Prosím?“
„To je hrůza, jak tato rodina upadá.“
„Ale mami nesmíš si to tak brát, mi přece nejsme tak špatný, já vím, že jsem si tu facku vůči učitelce neměla dovolit, ale....“
„Cože? Kate!“ Mamka náhle zrudla a to je vždy znamení, že zůstávat v blízkosti její ruky není nic bezpečného. Pohotově jsem dopila džus a v doprovodu bráchy jsem opustila kuchyň a nechala jsem Kate na pospas jejímu osudu.

„Nebude to tak zlí uvidíš,“ chlácholil jí brácha, když jsme společně opouštěli náš dům.
„Já bych řekla , že to zlí bude,“ upozornila jsem je.
„Proč myslíš, vždyť je to jenom zarach,“ ptal se Ted.
„Protože.... támhle ta žlutá plechovka je náš autobus.“
„Jejda.“Uklouzlo Kate.
„Tak řekneme tátovi ať nás tam odveze,“navrhl Ted.
„Jo, jasně tak si jdi, ale já už ty máminý kecy znova poslouchat nehodlám,“rozčilovala se Kate.
„Má recht, doma by bylo peklo, kdyby zjistili, že nám zase ujel autobus.“Bylo mi jasné, že jsme v pěkným maléru, už takhle jsme měli ve škole zavařeno na pěkný průšvih, ku-li vloupání do sborovny a tohle by dalo mámě další příležitost strhnout nám kapesné.
„No myslím, že nám dnes škola není určená, co takhle jít se projít do Metropole?“ navrhnul Ted.
Jeho návrh byl okamžitě přijat a tak jsme se vydali vstříc mekáči, KFC a spoustě zábavy výměnou za nudu , která by nás čekala ve škole.

„Ahoj, jak to, že jste dnesla nebyli ve škole?“ptala se Amy hned jak nás uviděla stát na zastávce.
„No, víš, nějak nám to nevyšlo,“odpověděl opatrně Ted.
„Myslela jsem, že z toho Machna dostane infarkt, měli by jste si co nejrychleji obstarat omluvenky.“
„To se ti lehce řekne, u nás to teď vypadá jak před výbuchem atomovky a nerada bych, aby vybouchla ku-li mě.“ Bylo nám jasné, že naší poslední nadějí je taťka a ten teď vypadal, jako by měl za chvíli umřít.
„Už to jede,“ oznámila Seimy, která celému rozhovoru přihlížela.
Všichni jsme se nahrnuli do autobusu a protlačili se až do zadu k našim nejoblíbenějším místům. Zbytek cesty jsme strávili vesměs tím, že jsme pomlouvali ředitelku.
Když jsme přišli domů už mi metropole jako zas tak dobrý nápad nepřipadala. Doma vládlo úplně stejné napětí jako včera. Ovšem s tím rozdílem, že táta neseděl v kuchyni, ale byl zavřený a garáži a jako obvykle se snažil předstírat, že má nějakou důležitou práci. Nemusím ani zdůrazňovat, že se mu to nedařilo. Rychle jsem vyběhla schody a zapadla do svého pokoje, aby jsem se vyhnula máminým otázkám, co škola?
"Myslíš, že se rozvedou?"zeptala se mě Kate, když o pět minut později zakotvila na mojí posteli.
"Po pravdě řečeno bych mu to ani neměla za zlé." Když jsem si však představila rozvod naplnil mě onen nepříjemný pocit něčeho nového a nepoznaného.
"Jak to vůbec můžeš říci?"vyjela na mě Kate. "Vždyť jsme rodina."
„Omyl byli jsme rodina, dokud máma nespala se sousedem a táta netrávil volný čas tím, že čte noviny.“
„Máma spí se sousedem?“zajímal se Ted, který právě vešel do pokoje.
„A co takhle zaklepat?“vyjela jsem po něm.Příšerně mě s tím rozčiloval, vlastně všichni. Můj pokoj, moje území, co sem mají vůbec co lézt?
„Promiň, ale to myslíš vážně, že máma spí s tím manažerským troubou?“
„Jo, smrtelně vážně.“
„Tak to je v prdeli, to se určitě rozvedou. Pamatujete si jak se nad ním rozplývala? Je tak galantní, opravdový gentleman! Měl by jsi se sebou něco dělat Williame,“citovala ironicky mamku Kate.
„Jo ale já osobně si myslím, že na rozvodu nic špatného není.“
V dalším týdnu , jsem však svých slov trpce litovala. Čím dál tím víc to totiž vypadalo, že se má slova vyplní a když jsem se potom sama stala svědkem té nejhorší hádky, usoudila jsem že máma je kráva a táta , že by si to měl přestat nechat líbit. Jak se však blížil konec školního roku, moje myšlenky čím dál tím více směřovali k prázdninám v Britsonu u naší tetičky Marry.Jezdili jsme tam každým rokem. Společně s Amy a Seimy jsme jezdili na koních, toulali se po okolí a opalovali se na zahradě.
Svazek 2.-Už to nejsou jen prázdniny
2.Jeskyně
„Máš už sbaleno?“Kate opět stála na prahu mého pokoje a opírala se o futro dveří.
„Jo, myslím, že už mám všechno.“Doopravdy jsem o tom ale dost pochybovala, vždycky totiž něco zapomenu.
„Tak sebou pohni, ráda by jsem ještě něco zakousla než odjedeme.“
„Jasně.“ I když ségra držela přísnou dietu, bylo mi jasné, že jí tetčiny výlevy na talíři také nepřipadají, jako vhodné označení pro jídlo.
Dole to vypadalo jako při vichřici, máma měla tolik práce, že zapomněla dokonce i řvát na tátu. Všichni jsme se rychle najedli a rozloučili se s mámou, která s námi nejela, prý proto, že má nějakou práci, já si ale myslím že v tom byl ten blbeček odvedle.
„Dávejte na sebe pozor,“volala na nás ze dveří.
„Dělá jako by jí na tom záleželo,“pošeptal mi Ted.
Když jsme však míjeli, již dobře známou krajinu cestou do Britsonu, všechno mi náhle připadalo mnohem snazší a náramně jsem se těšila na Amy a Seimy naše dvě nejlepší kamarádky, které s námi jezdí každoročně na dovču.
„Už tam budeme?“ptal se Ted.
„Ne.“Odpověděl Taťka.
O pět minut později.
„Už tam budeme?“
„Ne.“
„Už tam budeme?“
„Ne.“
„Už tam budeme?“
„Ano.“
„Vážně?“
„Ne!“
A tak utekla celá cesta, většinou jsem jen poslouchala mp3-třísku a občas jsem prohodila nějaký to slovo s bráchou a ségrou. Kate měla dost mizernou náladu, páč se jí chvíli po výjezdu vybil mobil a ona se příšerně nudila. Její chyba, říkala jsem si. To ona si stála za tím, že chce mobil s volumenem. Přitom jsem jí tolikrát říkala, že mp3-tříska je lepší.

„Tak jsme tady“, oznámil taťka, když jsme zastavili na venkovské cestě před velkým typickým venkovským, anglickým domem s obrovskou zahradou, stájemi a podobnými venkovskými samozřejmostmi, na které v Londýně jen tak nenarazíte.
Všichni jsme se vyvalili z auta a utíkali přivítat Amy a Seimy, které už seděli na terase a nadšeně diskutovali o rockové skupině Tokio Hotel, kterou jsme my, jako všichni Turnerovi, odsuzovali.
„Ahoj.“
„Čau, jedete pozdě!“vyhrkla Amy a hned mě objala, její specialita:objímací nálady.
„My nikdy nechodíme pozdě, vy ostatní jste prostě přišli dřív,“obhajoval se Ted.
„Hmm...Jasně. Co budeme dělat?“
„Já bych si šla vybalit a potom zapálit,“ navrhla Kate.
„Před vašim tátou?“Podivila se Seimy, která si stále četla v prázdninovém výtisku Brava.
„Pravda, tak to vybalování,“usoudila Kate a zamířila k domovním dveřím.
„Kde je vlastně teta Mary?“zeptal se Ted, když společně vystupovali po schodech do 1.patra, kde byli naše ložnice.
„Na zdravotní procházce,“ oznámila Amy a zašklebila se tak že vypadala jako nasraná Machna.
„Od kdy chodí na procházky?“ptala se Kate.
„Od té doby co má montilublochózu,“informovala nás Seimy.
„Prosím?“otázala jsem se zdvořile.
„Prostě nějakou kravinu,“zkrátila to Amy.
„To už zní lépe,“souhlasila jsem.
„Změnilo se tu ještě něco?“zeptal se znovu Ted aby zavedl řeč někam jinam.
„Po pravdě řečeno ani ne, strýc je pořád stejně naivní s tou svojí sportkou a naše drahá sestřenče stále trpí bulíkují,“oznámila Seimy.
„Ta Claris je vážně najivní. Možná by jsem jí měla doporučit nějakou dietu pro duševně narušené nynfomanky,“zamyslela se Kate.
„To by jí nepomohlo, radši to pust z hlavy,“zarazila jsem ji.
„Vážně si ale myslím.....“
„Kate!!!!“zarazila ji o něco důrazněji Amy.Vždy to bylo dobré udělat, protože jakmile se ségra pořádně rozpovídala už jí nešlo umlčet.
„Jasně už mlčím.“
Tak jsme si vybalili a hned jsme vyrazili na zahradu abychom se přivítali s tetiným chivauvou Šéfem, který si s námi vždycky rád zahulí.
„Nazdárek Šéfe. Jak pak se máš?“volala na něj už z dálky Kate.
„Jak by se asi mohl mít , když je tu celé dny zavřený s tou fúrií Claris,“upozornila jsem jí. Zadívala jsem se k lesu ani jsem vlastně nevěděla proč normálně se tam nekoukám, ale něco mě tam zaujalo, problém byl v tom, že jsem si nemohla ujasnit co to bylo.
„Shello? Není ti nic, jsi mino.“Seimy mi mávala rukou před očima a tvářila se dost polekaně.
„Ne...nic mi není...vážně...jsem v pořádku.“Rychle jsem se odvrátila od lesa a znovu se zadívala na Šéfa, který vesele poskakoval mezi nimi a snažil se upoutat jejich pozornost.
„Děti, pojďte domů začíná pršet,“volal na nás táta, když jsme o pět minut později vraceli ze stájí kde se byli podívat na koně.
„No jo pořád,“ulevil si Ted
„Nech toho, táta je náhodou super, představ si jaký by to bylo, kdyby tady byla máma!“okřikla ho Kate.
Představa řvoucí mámi vedle už tak dost nepříjemné tetičky Mary byla tak strašná, že jsme si jejím probíráním vystačili až do večeře, kde jsme se k naší smůle museli přivítat s naší bulimií trpící sestřenkou, která každému vždy s nadšení vypravovala kolik zhubla nebo naopak nešťastně kolik přibrala. Když si k tomu přidáte tetčiny klepy nezbyla nám dokonce už ani energie na tradiční polštářovou válku, která se konala každičký rok na oslavu našeho příjezdu.
„Stávej!Venku je učiněná pohroma!“Kate stála nad mojí postelí a cloumala mnou.
„Co...co se děje?“ptala jsem se nepřítomně.
„Venku je ohromná bouře a Šéf utekl z domu, musíme ho jít hledat.“
„Ty chceš jít ven?“zarazila jsem se a ukázal na okno, kterým byla vidět celá ta spoušť na zahradě.
„Jo, musíme, nemůžeme tam Šéfa nechat,“nedala se odbýt Kate.
„Fajn, fajn.“Souhlasila jsem a neochotně jsem si natáhla džíny, triko a mikinu.
A tak jsme zburcovali Amy, Seimy a Teda a vydali jsme se ven do toho nečasu.
„Tohle je šílenství, jak ho sakra chcete najít?“stěžovala si Amy, která byla promočená až na kost.
„ŠÉFE!ŠÉFE!“křičela Seimy.
„Hale to je on,“ukázal Ted na běžícího pejska k lesu.
„Šéfe! Vrať se!“volala jsem za ním.
„Jdeme!“zavelela Kate.
„To si děláš srandu!“zděsila se Seimy.
„Jdeme, čím dříve ho najdeme, tím dříve budeme v teple.“
Všichni jsme se tedy vydali do lesa. Neuběhli jsme půl kilometru, když jsme zahlédli Šéfa jak se žene přímo do skal na úpatí zdejší hory.
„Běží do té jeskyně!“volala Amy ze předu.
„Já teda nikam nelezu,“zaprotestovala Seimy prudce zabrzdila.“Co když se to zřítí.“
„Blbost, nekecej a pojď!“křičel Ted, ale v rychlém přeryvu větru ho nebylo slyšet.
Všichni jsme vběhli dovnitř a vydali jsme se dlouhou chodbou dál vstříc svému osudu. Najednou se ozvala ráda a já věděla že se Seimyni obavy vyplnili. Nastal neuvěřitelný zmatek, všichni ječeli a snažili se v té tmě utíkat do předu,aby netrefily kutálející se kameny. Slyšela jsem jak Kate vykřikla bolestí a pak jsem mi všechno proměnilo v černou šmouhu.Byla jsem v bezvědomí.
„Shello?Shello!Prober se.“Byla to Kate, moje ubohá mladší sestřička, krčila se nade mnou a dávala mi jednu facku za druhou. Po tváři jí stékal pramínek krve a vypadala vyděšeně.
„Kde je Seimy?!“slyšela jsem volat Amy.
„Asi zůstala venku, v tom zmatku jsem si jí nestačil všimnou,“vzpomínal Ted roztřeseným hlasem.
„Co se to vlastně stalo?“zeptala jsem se a přitom jsem se zvedala ze země.
„Ta jeskyně! Zřítil se strop, nejspíše do ní narazil blesk,“vysvětlovala Kate a pomáhala mi na nohy.
„To je fuk ,ale jak se dostaneme zpět?“vyptávala se Amy.
„Myslím že to vede dál,“řekl Ted a zamířil baterkou dál do chodby. „Třeba se nám podaří někde vylézt .“
„Ne!To nepřichází v úvahu, měli bychom zůstat kde jsme a počkat na záchranáře. Seimy už je určitě doma a všechno vysvětluje tátovi,“protestovala Kate.
„To je možné, ale co když se jí také něco stalo! Můžeme vylézt jinudy a potom se přesvědčit, že je v pořádku,“navrhnul Ted.
„Jo, pokud to vůbec někam vede,“zapochybovala jsem.
„Myslím že ano,“ujistila mě Amy. „Copak to necítíte? Je tu průvan, to znamená, že tu musí být i jiná cesta.“
„Fajn,“souhlasili jsme vzdorovitě spolu s Kate. „Dobrá tak jdeme.“
Šli jsme za sebou, ve předu samo sebou Ted. Za prvé měl baterku, za druhé to on chtěl jít dál a za třetí to byl přece jenom kluk.Za ním se ustrašeně třásla Kate a hned jí v patách jsme se vedle sebe tlačili já a Amy, protože ani jedna nechtěla jít poslední.asi po 300 metrech jsme se najednou všichni zastavili a pozorovali jsme pás slunečního světla který dopadal na kamenitou podlahu v jeskyni, byli jsme u konce.
„To je zvláštní, vždyť je přece noc a prší nebo jsme tu snad tak dlouho?“podivila se Kate.
„Ano je to zvláštní,“souhlasila jsem a s Tedovou pomocí jsem se pracně vyškrábala nahoru.Přede mnou se objevilo to nejkrásnější co jsem kdy v životě viděla, byla to travnatá paseka uprostřed lesa v mírném kopci.Kolem dokola se to jen hemžilo těmi nejrůznějšími druhy ptáků a k mé smůle i hmyzu.
V zemi se teď pro změnu objevila hlava Amy, vypadala stejně překvapeně a okouzleně jako jsem se cítila i já. Když jsme pak stáli uprostřed paseky všichni čtyři jen jsme mlčeli a kochali se tou nádherou.
„Kde to jsme?“zeptala se po chvíli Kate a lehce potřásla hlavou, aby se vyhnula nutkání znovu se rozhlédnout kolem.
„Nevím,“odpověděl Ted a zopakoval její gesto. „Tohle nevypadá jako ani jedno místo někde u Britsonu, je to tu, jako z jiného světa.“
„Spíš z jiného staletí,“konstatovala jsem.Měla jsem však neomylný dojem, že má pravdu, neznala jsem ani jedno místo, které by se tomuto podobalo a navíc když jsme vlézali do jeskyně byla noc a tady to vypadalo, že je něco po poledni.
„Co se tu porozhlédnout?“navrhla Amy a v očích se jí zajiskřilo. Bylo na ní velice zřetelně poznat, že netouží po ničem jiném, než se vydat prozkoumat les, který vypadal pozoruhodně tajemně.
„Měli bychom zůstat tady co dodržování pravidel tety Mary a máma se zblázní jestli zjistí, že jsme zdrhli,“zhrozila se Kate.
„Ale no tak sestřičko,“konejšila jsem jí ironicky. „Pravidla jsou přece od toho, aby se porušovali, ne?“
„Svatá pravda,“souhlasil Ted zářivě se usmál.
Kate jemně našpulila rty na znamení, že s tím nesouhlasí, ale následovala své sourozence a Amy do lesa.
3.Sawyerovi tajnosti
Ten les byl prastarý.K obloze se tyčili staré smrky a duby porostlé mechem. Na zem mezi ně dopadali tlumené paprsky slunečního světla, což navozovalo dosti ospalou atmosféru. Občas se někde zašustilo křoví a vyběhla z něj nějaká myš. Všichni čtyři jsme kráčeli za sebou a tiše jsme se kochali tou úžasnou podívanou.Najednou přímo před Amyninou hlavou proletěl šíp a zabodl se do smrku vedle ní.
„Co to bylo?“zeptala se bázlivě.
„Šíp,“upřesnil Ted a pracně vytáhl šíp ze stromu.
„To bych bez tebe asi nepoznala.“
„To není dobrý, asi tu nebudeme sami,“třásla se Kate.
Najednou, ani nevěděli jak se to stalo nám někdo přehodil přes hlavy kožené pytle a vláčel nás lesem do neznámého nebezpečí.
„Sundejte jim ty pytle,“zavelel čísi mužský hlas a následovala oslepující chvíle. Ostré světlo jim projíždělo až do mozku.
„Kde to jsme?“zeptala se Kate.
„Ticho!“zahřměl stejný hlas jako předtím.
Všimla jsem si, že patří velice pohlednému špinavému blondýnovi v čele. Měl přes rameno přehozený luk a na zádech mu visel toulec s šípy. Byl velice svalnatý a když jsem se otočila bylo vidět, že ségra na něj zírá stejně otupěle jako já.
„Kdo jste?“zeptal se.
„Já jsem Ted, tohle jsou moje dvě sestry Kate a Shella a jejich kamarádka Amy,“odpověděl Ted. Snažil se vypadat odhodlaně a vzdorovitě, samozřejmě se mu to nedařilo.
„A co jste dělali v mém lese?“zeptal se Blondýn a provrtal Teda nenávistným pohledem. „Jestli zjistím, že jste Swordovi špehové!“
„My žádní špehové nejsme!“rozčilovala se Kate.
„Má pravdu ani nevíme jak jsme se tu vzali.“podpořila jsem jí.
„Jasně, nová taktika co? Zapírání! A zdánlivá nevědomost!“Teď už na něm bylo znát, že je dostatečně rozzuřený na to aby nás všechny rozpáral svým dlouhým mečem, který mu visel u levého boku.
„To není lež,“protestovala Amy. „Jsme tu asi tak půl hodiny, jak by jsme mohli pro někoho špehovat?!“
„A kdo jste vlastně vy?“dorážel Ted.
„Co je ti do toho ty malej caparde!“
„Hodně, docela rád bych věděl kdo jste než mě zabijete.“
„Já nikoho zabíjet nebudu, my nejsme jako Vy!“
„Jak nás můžete nařčít z toho, že jsme vaši nepřátelé, když nás ani neznáte,“přidala se k Tedovi Amy.
„Chcete snad tvrdit, že jste neviní?“zeptal se a trochu zmírnil hlas.
„Ano, to by jsme chtěli,“odpověděl Ted a měl co dělat aby to nevyznělo útočně.
„Fajn, mě ale přijde, že takhle divně oblečení můžou být jen špehové,“ řekl a ukázal na naše šaty.
Bylo to velice moderní oblečení, vesměs džíny a teplákové mikiny, nesli však známky zasypaní v jeskyni.
„Tohle u nás nosí každý,“vysvětlovala Amy, která zkoumáním módy strávila celí život.
„Tak u vás jo,“obořil se na ni.
„Hale brzdi vole, ani nevíme jak se jmenuješ a už se budeš navážet do mých džínů od značky HIS.Podívej se na ty svoje hadry,“neudržel se Ted.
„Brácha ne...“brzdila jsem ho šeptem. „Jestli jsme opravdu v jiném světe...“
„Tohle je ta nejjemnější dračí kůže!“rozčiloval se a prstem ukazoval na svoje kalhoty a vestu.
„Ehmm...prosím jak se teda jmenuješ?“Zeptala jsem se opatrně.
„Sawyer,“odpověděl prostě a dál si měřil Teda zlostným pohledem.
„A máte tu vtom vašem světě nízko-kalorické jogurty? Nejlépe 0,1 % tuku,“ptala se Kate a se zájmem si prohlížela králíka na rožni opodál, ze kterého odkapával tuk.
„Mlč!“okřikla jsem jí tiše a znovu jsem se obrátila k Sawyerovi. „Doufám, že nám věříš, že nejsme špehové?“
„No je pravda, že Swordovi muži rozhodně nenosí, jak si to říkal?“ Tázavě pohlédl na Teda
„Džíny od HIS,“doplnil ho Ted.
„Pardon, že se tak ptám, ale kdo je to ten Sword?“zeptala jsem se jemně.
„Myslím , že by jste nejdříve měli něco zakousnout.vypadáte hladově,“řekl místo odpovědi a ukázal na kruh kolem ohně kde se už pekl králík.
Nikdo neprotestoval a tak ho všichni následovali k ohni. Vzduch byl provonění pečeným mase a dokonce i Kate vypadala odhodlaně dát si to nosu.
Když se všichni najedli opět se Sawyer chopil řeči.
„Takže myslím, že je načase vás seznámit se situací v této zemi. Domluvili jsme se a nakonec jsme se dohodli, že nejste špehové a je tedy bezpečné vám věřit.“Začal. „Země ve které se nacházíte se jmenuje Tierra. Kdysi tu vládl vznešený rod Forsytů, ale jejich poslední následovník princ Figgis je obléhán na své hradě Ford Gracia.“
„A kdo ho obléhá?“Zeptala se Kate.
„No přece Sword, kdysi to byli přátelé, ale není to tak dlouho co Sword zavraždil Figgisova otce Krále Garba. A teď usiluje i o princův život.“ Opověděl za Sawyera stařec po jeho pravé ruce.
„Děkuji ti Hermesy. Sword nejde jenom po princově životě, jde mu hlavně o korunu.“Sawyer se zahleděl do plamenů a vypadal nešťastně.
„Tak proč se za krále neprohlásí a Figgise nenechá zavraždit?“Podivila se Amy.
„Protože v této zemi vládne prastará magie našich předků, magie Tierrovského drahokamu, který byl kdysi vložen do náhrdelníku krále Elevanda. To znamená, že Sworda nikdo nemusí poslouchat dokud nemá ten náhrdelník.“Dokončil své vyprávění Sawyer.
„To znamená, že se stačí zbavit se Sworda, ne?“Usoudila jsem logicky.
„Není to tak jednoduché Shello, Sword má spoustu přívrženců a nejsou mezi nimi jenom lidé.“Odpověděl Sawyer.“Na jeho stranu se přidali skřeti a vlci, kteří žijí v Severní bariéře,Někteří obři, a vůbec to nejhorší ohnivá obluda Themether z Ohnivého jezera.“
„Tak to už je trochu problém.“Připustila jsem a také jsem se zadívala do plamenů.
„Můžeme vám být nějak nápomocní?“Zeptal se Ted a zadíval se na Sawyera s velkým načením ve tváři.
„No každá ruka je dobrá.“Připustil Sawyer a jemně se usmál. „Zítra musím vyrazit na cestu za kouzelníkem Blackem, jestli chcete můžete jít se mnou.“
„Skvělé.“Zaradovala jsem se.
„Pěšky?“Zděsila se Amy.
„Jistě v lese se nedá jezdit a já stejně pochybuji o tom, že to umíte.“Odpověděl Sawyer s klidem.
„Já a Kate ano.“Ujistila jsem ho.
„My se to klidně naučíme.“Vyhrkli sborem Amy a Ted.
„Ano, ale já jsem řekl, k Blackovi se dá jít jenom pěšky je to cesta přes hory a Severní bariera je plná nepřátel, nebude to nic lehkého.Myslím, že teď bych vám měl ukázat tábor a potom si půjdeme lehnout čeká nás dlouhá cesta.“Vysvětli Sawyer.
A tak nám ukázal tábor, který byl plný mužů drsného vzhledu, ale jak se vždy ukázalo s dobráckým srdcem.Všechno to vypadalo jako by jsme se dostali do tábora už dlouho bojující armády, někteří muži byli zraněni a jiní zas vypadali, že netouží po ničem jiném než se vrátit domů k rodině.Bylo nám jich líto, ale nemohli jsme pro ně nic udělat. Když jsme pak večer tiše usínali, měli jsme dojem, že je to všechno jen sen.
4.Vlci a Bludničky
Ráno mě jako vždy probudil pohled Kateina obličeje, opět stála nad mou postelí, lépe řečeno lehátkem, a usmívala se od ucha k uchu. Z obličeje jí ještě odkapávala voda, což znamenalo, že se už byla umýt.
„Dobré ráno, jak jsi se vyspinkala?“
„No skvěle.“Odpověděla jsem a pracně jsem se zdvihla na loktech.
„Měla by ses jít umýt, za chvíli bude snídaně.“Informovala mě a odkráčela přisednout si k Amy a Tedovi.Opět jsem spala nejdéle ze všech, ale nepřekvapovalo mě to, vždycky to tak bylo.
Pracně jsem se oblékla a sešla jsem k potoku, kde jsem si stejně jako předtím Kate umyla obličej.Když jsem se pak o 10 minut později připojila k ostatním byli všichni už v půlce jídla. Posadila jsem mezi Teda a Sawyera a snažila jsem se je dohnat. Když jsme se všichni nasnídali tak nám Sawyer rozdal zbraně.
Já, Kate a Amy jsme dostali každá po jednom luku a toulci s šípy, k našemu údivu dokonce i každá jeden jednoruční meč.Ted dostal bojovou sekeru ze které šel strach a také luk a toulec s šípy. Chvíli jsme si naše dárky nadšeně prohlíželi, když nás však Sawyer zarazil.
„Měli bychom vyrazit máme před sebou dlouhou cestu.“
„Ty Sawyere? Hale to je to tu tak nebezpečné, že potřebujeme zbraně?“Zeptala se Amy.
„To tedy ano.“Přitakal Sawyer. „Cesta k Blackovi vede přes nepřátelské území.“
Nikdo už nic nenamítal a tak jsme se vydali lesem vstříc nepřátelům o kterých jsme se doslechli večer. Kráčeli jsme mlčky, ve starém lese nám nebylo příliš do řeči. Stromy v něm byli vysoké a značně porostlé lišejníkem.Občas zašustilo křoví nebo od někuď vyletěl ptáček.
V poledne jsme se zastavili na malé pasece a ve stínu velkého dubu jsme dojedli zbytky ze včerejšího králíka. Slunce nemilosrdně pálilo a my jsme se opět s radostí vrátili do lesa. Někdy kolem třetí hodiny se les začal měnit, stromy už nebyli tak vesele obrostlé lišejníkem, ale byli suché a často rozpadlé. Slunce sem již téměř neprosvítalo a cesta začínala pomalu stoupat.
„Hale Sawyere? Tamta cesta se mi teda líbila víc.Tady to vypadá jako v nějakém horroru.“Špitla Amy.
„Tohle je cesta na dračí zub Amy.“Odpověděl s klidem Sawyer.
„A co je na dračím zubu?“Zeptala se bázlivě Kate.
„Že by draci?“Napověděla jsem jí.
„Ano, ale doufám, že se s nimi nestřetneme.“Vysvětlil sawyer.
„Nic proti, ale nebylo by jednoduší to obejít?“Zeptala jsem se. Představa několika draků chrlící oheň mi naháněla hrůzu.
„Nejspíše ano, ale tohle je nejkratší cesta k Zapomenutému lesu.“Odpověděl prostě Sawyer.
„To je dobrý, jenom půjdeme přes území draků, je to přece bezpečný ne? Kurva to snad není božný s jakým šílencem jsme se dali do party.“Nadávala si jen tak pro sebe Kate a já s ní v duchu souhlasila, Sawyer byl možná trošičku hezký, ale svůj život mám radši.
Pomalu se začínalo stmívat. Tma kolem nás houstla a já měla neblahé tušení, že nás někdo sleduje. Sawyer na tom byl pravděpodobně stejně, protože se neustále ohlížel a byl pořád ve střehu. Popoběhla jsem si k němu.
„Mám dojem, že nás někdo sleduje.“Upozornila jsem ho.
„To není jen dojem. Je jich sedm a jsou to vlci.“Informoval mě.
„Co budeme dělat?“Zeptala jsem se potichu.
„Zbavíme se jich. Ještě chvíli vyčkáme a potom zaútočíme jdi to říci ostatním, ale hlavně nenápadně.“Nakázal mi.
A tak jsem nenápadně všechny oběhla a sdělila jsem jim co se děje.Pak jsem se opět vrátila k Sawyerovi.
„Teď!“Zahřímal.
Já, Kate a Amy jsme sotva stačili natáhnout tětivy svých luků, když se ze tmy na námi vyřítilo sedm obrovských, šedivých vlků a hnalo se na nás.
„Dělejte!“Volal na nás Ted, který se právě snažil trefit se sekerou do jednoho z nich. Nastal neuvěřitelný zmatek.V jednu chvíli jsem zahlédla Sawyera jak se sklání nad mrtvým vlkem, kterého právě skolil a pak jsem dostala něčím po hubě, to kate natahovala tětivu luku s takou silou, že mi dalo loktem do oka.
Vlků i našich sil kvapem ubývalo.Mě i Kate se konečně podařilo strefit šípem dva vlky, kteří se teď váleli na zemi.Ted se zlepšil natolik, že dokázal trefit vlka na první pokus a Amy, která svůj luk zahodila hned na začátku se teď oháněla mečem.Vedle Sawyera se váleli tři mrtvoly vlků a on sám si otíral svůj dvojruční meč od krve.
„Myslím, že se ještě máte co učit, ale na začátečníky to nebylo špatné.“
„To měl být kompliment?“Kate stále ještě těžce oddechovala a kulila na Sawyera oči. „Vždyť jsme málem všichni umřeli.“
„No tak nepřeháněj.“Konejšila jsem ji. „Zas tak zlý to přece nebylo.“
„To tedy bylo.“Nenechala se přesvědčit Kate, teď už jí ale nikdo neposlouchal všechny zaujalo něco jiného, něco co bylo mnohem zajímavější, v lese napravo od nich svítilo několik světýlek.
„Co to je.“Zeptal se Ted a jako zhypnotizovaný je následoval.
„Ne!“vykřikla jsem a rychle jsem ho chytila za ruku. „To jsou přece bludničky, četla jsem o nich.“
„Blbost.“Zašeptal a vyškubnul se mi. „Kam nás asi zavedou?“
Sawyer stejně jako předtím Ted zasněně koukal do lesa ani se však nehnu.Amy začala žvanit něco jako „Určitě to bude Bill.“ a Kate která si už stačila všimnout, že jí nikdo neposlouchá se rozběhla za Tedem.Já přiskočila k Sawyerovi, který jako jediný pořád ještě stál na místě jako by se nemohl rozhodnout.
„Ne!“Křičela jsem na něho. „Jsou to bludničky! Jestli za nimi půjdeme tak nás zabijí!“
„Říkají, že mám jít za nimi, prý je tam i Doule.“Neměla jsem tušení, kdo je Doule, ale věděla jsem, že je nesmím nechat odejít, tam někde v té tmě musela být nastražená past a jestli se dostanou až tam, tak je čeká smrt. Sawyer se už chystal vykročit, já jsem však byla o trošku rychlejší.Podrazila jsem mu nohy a celou svou váhou jsem se na něj svalila, aby se nemohl hýbat.Když se mi snažil vyškubnout tak jsem ho pořádně propleskla.
„Nech toho ! To dokáže bolet víš.“Vypadal jako by se právě probudil, mnul si oči a nechápavě se na mě koukal.
„Promiň.“Omlouvala jsem se. „Byl jsi jako v transu.“
„Kde jsou ostatní?“Ptal se rychle.
„Nevím odešli za těmi bludničkami.“
„Dělej musíme je zastavit, nebo je bludničky...“
„Já vím, zabijí.“Dořekla jsem za něj a rychle jsem se zvedla.
Uběhli jsme asi padesát metrů když jsme je uviděli.Byli jako zhypnotizovovaní, kráčeli lesem za poletujícími světélky a nešlo s nimi hnout. Doběhla jsem k Kate a stejně jako předtím Sawyerovi jsem jí podrazila nohy a pěkně jsem ji propleskla když se probrala tak jsem utíkal za Tedem, který už byl skoro... byla tam propast...obrovská propast a na jejím konci tekl potok.Probrat Teda bylo ze všech nejtěžší musela jsem mu dát dvojnásobek facek a potom jsem jím ještě musela pořádně zacloumat.Mezi tím se Sawyerovi podařilo probrat i Amy a oba dva teď stáli na okraji propasti a shlíželi dolů.
„Tam dole, to je dračí slina. Potok, který teče z dračího zubu.“Vysvětlil nám . „Kdyby se Shelle nepodařilo nás všechny probrat včas skončili by jsme rozmáznutí tam dole a nejspíše i jako potrava draků.“
Kate hlasitě zazívala, ne však proto, že by jí sawyerovo vyprávění nudilo, byla už tak unavená, že se jí oči samy zavírali.
„Měli bychom se zde utábořit a přečkat noc. Zítra najdeme První most, po kterém se dostaneme na druhou stranu.“Bylo vidět, že dokonce i Sawyerovi se chce spát a tak jsme zapálili oheň, něco jsme pojedli a hned jsme usnuli.
5.Severní bariéra
Ráno jsem se probudila jako první, teprve svítalo a tak jsem se rozhodla ostatní ještě nebudit. Na východě byli ve sluneční záři krásně vidět jakési hory s velice špičatými vrcholy. Sedla jsem si na okraj propasti a pozoroval jsem jak se všechno probouzí. Ta nádherná podívaná však trvala jen do té doby než se vzbudila Kate a začala okamžitě nadávat na to jak je ta země tvrdá a že se vůbec nevyspala. Naštěstí se mi velice dařilo jí ignorovat.Když svým žvaněním probudila i ostatní, šli jsme se nasnídat.
„Jak sakra můžeme jíst pořád toho samého králíka.“Dožadoval se vysvětlení Kate. Teď když jsem se nad tím tak zamyslela musela jsem jí dát za pravdu, byli jsme tu už druhý den a pořád jsme jedli toho samého králíka a nikdy ho neubylo.
„Ty Sawyere to není špatná otázka, neměli jsme toho králíka dojíst už někdy včera? Takhle velký přece králík být nemůže a vždycky když si z něj odkrajuji maso je ho tam pořád stejně jako na začátku.“Sawyer se zdál být mou otázkou poněkud zaskočen, když pak promluvil, vypadalo to, že váží každé slovo.
„No...věc se má tak, že ten králík je...lépe řečeno byl kouzelný nebo jak mi říkáme elfský. Oni se správně zabíjet nesměj, ale když je člověk na cestách, tak se něco takového hodí.“ Poprvé od té doby co jsem Sawyera viděla poprvé se mi zdál být nervózní, o nic přece nešlo, byl to jen králík, jasně asi byl chráněný ale mi to přece nikomu neřekneme. Tak co je to co Sawyerovi začalo tak náhle dělat starosti?
„Tak fajn.“Prohlásila Kate. „Jo to je v pohodě. JAK JSI TO MOHL UDĚLAT?!“Vyjela na něj náhle. Vůbec jsem nechápala co tím sleduje byl to jen králík.
„No...Ale to není tak zlí.“Vykrucoval se Sawyer.
„Jak to myslíš? To není tak zlí, samozdřejmě, že je to zlí! Jestli je to kouzelný elfský králík, tak po nás půjdou elfové a to přece nechceme.“Už mi to začínalo docházet.
„Neboj tady žádný elfové nejsou všichni žijí na elfským území a to je na druhým konci Tierri.“Ujišťoval ji rychle Sawyer.
„Klid Kate, to je v pohodě, vždyť je to jenom taková blbost.“Snažila se jí uklidnit Amy.
Sawyer zjevně vytušil ,že je nejlepší příležitost se králíka zbavit a tak aniž by si toho někdo kromě mě všiml vzal králíka a shodil ho dolů ze srázu. V duchu jsem si, ale říkala, že jestli po nás opravdu půjdou elfové moc nám to nepomůže.
Když se všichni, teda hlavně Kate, uklidnili vyrazili jsme na cestu. Šli jsme podle okraje propasti a hledali jsme První most.
„Sawyere? Co je to támhle za pohoří?“zeptala se Amy a ukázala prstem na špičaté vrcholky na obzoru.
„To je Východní bariéra, jestli všechno půjde dobře tak by jsme jí měli obejít, pokud ale nepůjde budeme muset jít přes ní.“Vysvětloval Sawyer s mírně zachmuřeným výrazem.
„Měla jsem si vzít lyže, problém je, že tady asi nemají vleky.“Přemýšlela nahlas Amy, které lyžování milovala.
Kráčeli jsme dva metry od okraje propasti a nechávali jsme se uchvátit tou nádhernou podívanou. Bylo už skoro poledne a slunce začínalo neúprosně pálit.Všichni, teda spíše mi tři, jsme si postupně sundávali mikiny a vyhrnovali jsme si nohavice u džin.Když už jsem si pomalu začínala myslet, že je ta propast nepřirozeně dlouhá, ozval se ze předu Tedův hlas.
„Myslím , támhle vidím ten most.“Ukazoval někam dopředu ale v jasu slunečního světla jsem tam nemohla nic rozpoznat.Popošla jsem tedy kousek k němu a s přimhouřenýma očima se díval směrem kam ukazoval.
Měl samozdřejmě pravdu asi o 150 metrů dál se houpal, dosti staře vypadající houpající most.Všichni jsme se po sobě podívali. Ne, že by jsme se báli výšek, ale při pohledu na houpající most nad hlubokou propastí se nám mírně zatočila hlava.
„Tak jdeme.“Zavelel Sawyer.
„Hale doufám, že PRVNÍ není úplně doslova, že ne? Jistě je to jenom metafora.“Kate vypadala vystrašeně Sawyer jí však s klidem odpověděl.
„Ne tohle je opravdu první most, který Tierrané postavili, je tu samozdřejmě už hodně dlouho, to je jasné, ale byli to tvrdí chlapy to mi věřte.“Nezdálo se však, že mi někoho jeho chlácholení zbavilo přesvědčení, že jí přes houpající most z bůh ví jak starého provazu je sebevražda.
„Je to blázen.Vůbec neví o čem mluví.“Pošeptala mi Kate.
„Opravdu nevypadá příliš pevně.“Usoudila jsem rozvážně.
S Kate jsme jsme se po sobě podívali.V jejích očí nebyla jenom zášť vůči Sawyer, byla tam i stopa strachu, jen nepatrná, ale přesto tam byla. Trochu mě to vyvedlo z míry. Nebyla jsem na to zvyklá a u ní jsem očekávala spíše oporu.
Když jsme dorazili mostu bylo naše napětí na bodu třista plus. První most vypadal z blízka ještě chatrněji , než z dálky. Prkna na něm byla bud suchá nebo shnilá a v nejlepším případě žádná. Provazy vypadaly dost opotřebovaně a na několika místech vysely jen na tenkém kousku.celé to působilo dojmem, že pokud na něj spadne jenom malinký kamínek tak se zbortí.
Najednou se stalo něco neuvěřitelného, něco co nikdo a dokonce ani Sawyer nečekal. Nejdříve se na okraji propasti objevila šupinatá černá hlava, potom dlouhý štíhlý krk(taktéž pokrytý šupinami) a pak se už naproti nim vznášel nad propastí obrovský, ale přesto ladný drak černý jako uhel.
Všichni couvli. Sawyer však nejdále.nechápala jsem sice proč zrovna on, ten kdo jako jediný z nás uměl pořádně bojovat, ale v tu chvíli jsem neměla čas na to aby se nad tím zamyslela. Černý drak k nám totiž promluvil svým drsný hlasem.
„Zdravím.“Řekl a zakřenil se na nás, teda myslím, že to bylo zakřenění u draka je to totiž dost komplikované, každopádně při tom odhalil svoje bílé špičaté zuby.
„Nazdar.“Vysoukal ze sebe namáhavě Amy.Byla bílá jako stěna a vypadala, že za chvíli omdlí.
„Dryxi.“Oslovil ho Sawyer jménem „Přicházíme v míru.“
„Já vím.“ odpověděl klidně Dryx „Řekl mi o vás Black, prý jste se k němu vydali.Viděl váš ve své kouli.“
„Cože?“Zeptala se Kate.
„Ale proč?“skočil jí do řeči Ted.
„Potřebujete zajistit bezpečnou cestu přes Velkou bariéru a my vám pomůžeme.“Vysvětloval.
„Kdo my?“Zeptala jsem se a sjela jsem ho nedůvěřivým pohledem. „Jsi tu jen ty.“
Dryx vztyčil hlavu k nebi, vydal podivný zvuk, něco jako když troubí jelen, tento zvuk byl však plný něčeho co jsem nemohla nijak pojmenovat, něčeho co mi nešlo z hlavy i když hluk umlkl. Najedno, jako ve snu se kolem Dryxe objevili další čtyři draci. Dva z nich byli stejně velcí jako Dryx, jeden červený s velice ostrými drápy a druhý zářivě zelený jako tráva za brzkého rána. Třetí drak byl nejspíše ostřílený bojovník. Měl na těle mnoho šrámů a vypadal staře, ale přesto z něj šel respekt. Čtvrtý byl asi tak poloviční a rudý jako svařené víno, akorát na očima se mu blýzkali černé ornamenty, které vypadali jako tetování.
Všech pět draků společně přistálo na okraji propasti vedle mostu. Ten nejmenší začal honit svůj ocas a zelený si ze zájmem prohlížel svoje přední drápy, které se blyštěli ve slunečním světle.
„Tohle je můj nejlepší bojovník Depy, bojovali jsem s ním už v mnoha bitvách a nikdy nepochybil.“Představil Dryx draka po jeho pravé ruce(pařát). Depy si je měřil podezíravým pohledem, ale nic neříkal. „A tohle je Tupl jeden z nejlepších letců, které jsme kdy viděl.“Pokračoval a nyní se díval na toho zeleného.Ozvalo se hlasité zafunění, to na sebe červený drak upozorňoval.“Jo, málem bych zapomněl tohle je Sekr. A ten nejmenší, ten prostě chtěl letět s námi. Je to teprve mladý drak, ale má jisté nadání.... na maléry. Jmenuje se Flex.
Flex se na ně zasmál. Nemohla jsem si pomoc byl fakt roztomilý, takový malý lump.
„Myslím, že bude nejlepší, když poletíme.“Navrhl Dryx
„Cože?!“Zalapala po dechu Kate
„Ovšem, můžeš jít pěšky.“Navrhnul jí Sawyer a ukázal na houpající most. Kate ustoupila o krok do zadu.
„Radši ten let.“Usoudila kvapně.
„Mohu letět na tobě Dryxi?“Zeptal se zdvořile Sawyer.
„Myslím, že to bude nejlepší.“Usoudil Dryx a přistoupil k němu blíž. Kleknul se na přední, aby na něj Sawyer mohl lépe nasednou. Stejně to ale vypadalo komicky. Dryxův hřbet byl dva metry nad zemí a Sawyerovi tedy činilo veliké problémy se na něj vydrápat. Nakonec to, ale zvládl, pohodlně se usadil na jeho hřbetu a pohledem vybídl ostatní, aby ho napodobili.
Kate a já jsme obě zamířili k Flexovi. Nakonec jsme si o něj museli stříhnout, samozdřejmě, že vyhrála Kate, to už je hold moje smůla. Rychle jsme se přestala snažit a okamžitě jsme si zabrala zeleného Tupla, který byl ze všech nejkrásnější. Původně si ho vybrala Amy, ale já jsem byla rychlejší. Ted se mezi tím seznamoval se Sekem a tak na Amy zbyl Depy, který se tvářil ze všech čtyřech nejméně přívětivě.
Když se všichni konečně vyškrabali na svoje draky a pohodlně se usadili zeptal se jich Dryx:“Jste připravení?“ Nečekal na odpověď a rovnou zavelel. „Odlétáme.“
Pět nádherných mýtických zvířat se vzneslo do vzduchu. Kdybych u sebe měla mobil určitě by jsem si je tenkrát vyfotila, musela to být nádhera. Najednou jsem se cítila jako v sedmém nebi, Dryx měl pravdu Tupl byl opravdu vynikající letec. Letěl ladně a rychle, takže brzy všechny předhonili.
„Sedí se ti dobře?“Zeptal se Tupl. Trochu mě to zarazilo, bylo to poprvé co jsem ho slyšela něco říci. Měl příjemný hlas s ironickým podtónem, v duchu jsme si říkala, že musí bezvadně vyprávět vtipy. „Můžu zpomalit.“Navrhl.
„Ne.“Vyhrkla jsme. „Je to nádhera.“A to taky byla. Nemohla jsem si pomoc, bylo to vůbec po prvé co jsme se za celé ty dni zasmála. Ani jsem nevěděla čemu, ale Tupla to zřejmě náramě potěšilo, protože přidal na rychlosti. Když jsme se podívala dolů uviděla jsem nádhernou horskou krajinu. Právě jsme oblétali jednu hodně vysokou, špičatou horu, na jejím úpatí se rozkládal obrovský les, který byl občas přerušovaný skaliskami.Všechno to bylo příliš nádherné než, abych mohla uvěřit, že je to skutečné.Chvíli jsme pozorovala krajinu pod sebou a pak jsem se zadívala před sebe na, byli jsme asi tak v polovině Velké bariéry a to jsme letěli asi jenom minutu, museli jsme být opravnu rychlí.Když jsem se ohlédla spatřila jsem za sebou ostatní, Kate jak nejistě pozoruje Flexovy křídla, jako by čekala, že udělá nějakou chybu. Ted se lehce přidržoval Sekrova krku a Amy, která se tvářila, jako by zapomněla spolknout knedlík. Sawyer naproti nim seděl na Dryxovi, jako by to byl jeho denní chleba. Neuniklo mi ani, že si s Dryxem o něčem povídá, ale o čem to jsem slyšet nemohla.
Tupl prudce zahnul do leva. Stratila jsem rovnováhu a málem jsme spadla, na poslední chvíli jsem se naštěstí odrazila pravou nohou od jeho křídla a opět jsme se vyhoupla nahoru.
„Jsi v pořádku?“Zeptal se mě ustrašeně a trochu přibrzdil.
„Jo, už jo, jenom jsme se ohlédla.“Vysvětlovala jsem namáhavě.
Počáteční nadšení z jízdy na drakovy mě však brzy přešlo. Začali mě brnět nohy a bolet hlava.Schoulila jsem se k Tuplovému krku a v duchu jsem se modlila, aby tahle jízda skončila. Nevím jak dlouho to trvalo, ale nějak se mi podařilo usnou. Probudil mě až prudký náraz jak Tupl přistál a já jsem vděčně sklouzla dolu na pevnou zem.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se mě Ted, který se kle mě namáhavě připlazil. Nohy táhl za sebou a mě bylo jasné, že je na tom stejně.
„Dál už Vás nést nemůžeme, tohle je konec Severní bariéry, na sever už je jen nepřátelské území.“Drix zamával křídli, zaryl drápy do země a s obrovským poryvem větru se vznesl do vzduchu.Ostatní draci ho následovali.
„Tohle mi dělá vždycky, je strašně tvrdohlavý a bojí se Wershanů.“Vysvětloval Sawyer a zachmuřeně pozoroval oblohu.
„Co jsou to Wershanové?“Zeptala se Amy.
„Obyvatelé Zapomenutého lesa, ale ten je od tudy ještě pěkný kousek cesty.“
„Můžeš mi říci proč jdeme někam, kde žijou potvory, kterých se bojí i draci?“Utrhla jsem se na něj.
„Asi proto, že nemáme na vybranou, Blackův hrad je uprostřed Zapomenutého lesa.“
„Proč by si někdo stavěl hrad na nepřátelském území? To je blbost, musí na něj přece pořád útočit.“Divil se Ted
„Wershanové tam nejsou od jak živa, a Black není zrovna nejmladší.“Na znamení, že už nechce nic slyšet se zvedl ze země, popadl vak se svými věcmi, meč, luk a vydal se do lesa.
Jen jsme se po sobě podívali, ale bylo nám jasné, že bez něj by jsme tady moc dlouho nepřežili.Ted napodobil Sawyera a vydal se za ním.Když se nám konečně povedlo ho dohnat, usmíval se od ucha k uchu.
„Můžeš mi říci co tě přivedlo do tak bezvadné nálady?“Zeptala jsem se ho s ironickým úšklebkem.
„Že k řece Míru je to už jen tři míle, dorazíme tam před setměním.“
„Co je na tom tak skvělého? Copak tam nejsou žádní nepřátelé?“Zeptala jsem se nevěřícně.
„Ne Wershané mají panickou hrůzu z vody, za řekou budeme v bezpečí a zítra se vydáme na jih, abychom našli Medvědí brod.“
„Za jak dlouho si myslíš, že dorazíme k Blakovi?“
„To záleží na tom jak moc nenápadní budeme.“Řekl Sawyer a pokrčil rameny.
A tak jsme pokračovali v cestě k řece Míru. Krajina se pomalu začínala měnit a my jsme potkávali čím díl víc zvířat. Když jsme za soumraku dorazili k řece Míru, měli jsme sebou už pár výborných úlovků k večeři. Všichni jsme měli strašný hlad a tak nebylo ani divu, že Kate neodmítá pečenou mladou srnku ze které odkapával tuk v takové míře, že se i mě zvedal žaludek.
Všichni jsme se do syta najedli a Sawyer si vzal první hlídku. Naštěstí se, ale v noci nic závažného nestalo a my jsme ráno mohli v klidu pokračovat dál.
6.Medvědí brod
Ráno mě probudilo světlo vycházejícího slunce a hukot vody v řece. Namáhavě jsem se postavila a vydala se k ní, abych si mohla opláchnou obličej a trochu se osvěžit. Nijak mě nepřekvapilo, že jsme uprostřed řeky viděla blonďatou hlavu patřící Sawyerovi. Opatrně jsem sešla z prudkého srázu a posadila jsem se na oblém kameni na kraji řeky.
Sawyer udělal pár temp a doplavat ke břehu. Mezitím se ke mně připojila Kate a tak jsme měli příležitost okukovat jeho nádherné, tvarované tělo. Po snídani jsme se vydali po břehu řeky na západ. Byla to nádherná cesta , na jihu se tyčila severní bariéra na sever to byl pochmurný Zapomenutý les a přímo před námi se rozkládali obrovské pláně. Rozhodně bylo na co se koukat.
Odpoledne se na obloze objevil velký černý mrak. Chvíli jsme ho všichni pozorovali a potom Sawyer řekl.
„Tohle mi dělá starosti, k medvědímu brodu je to ještě dva a půl dne pěšky .“
„A co to má co dělat s tím , že bude asi pěkně pršet?“Zeptal se Ted
„Hádejte?“
„Budeme mokrý?“Navrhla Kate
„Ne stoupne hladina.“ Připomněla jsem jí
„Sakra, ale to se pak nedostaneme na druhou stranu.“Uvažovala nahlas Amy
„Měli bychom co nejrychleji najít ten brod a potom už nám to bude přece jedno ne?“
„Posloucháš ty vůbec někdy Tede?! Ten brod je od tuď dva a půl dne cesty!“Okřikla ho Amy
„Aha.“
„Sawyere? Ta řeka by se přece dala přeplavat. Dnes ráno jsi byl až v půlce a nedělalo ti to žádné problémy.“Zauvažovala jsem.
„Ne,nedá se přeplavat.“
„Tak to jsme v háji.“Povzdechla si Kate.
„Musíme jít co nejrychleji k brodu a tam něco vymyslíme.“Rozhodl Sawyer.
Nikdo neměl lepší nápad a tak jsme se znovu vydali na cestu. Během hodiny začalo pršet a to nám naší túru dost zkomplikovalo. Nohy se nám bořili do bláta a strašně to klouzalo. Poprvé od doby co jsem poznala Sawyera jsem mu záviděla jeho kožené oblečení po kterém kopky nevině klouzali dolů.
Večer jsme dokonce museli jíst studenou večeři, protože se nám nepodařilo najít byť jen kousek suchého dřeva. Celou noc jsem se klepala zimou a ráno to nebylo o nic lepší. Dost mě překvapilo, že pořád prší, ale Sawyer mi řekl, že když se v Tierre rozprší už jen tak nepřestane.
Přesto, že jsme téměř nezastavovali na odpočinek jsme postupovali dost pomalu. K večeru už naštěstí přestávalo pršet a na chvíli vysvitlo chabé slunce. Rychle jsme se snažili se na něm usušit a jeho síla nebyla dost velká. Večeře byla opět studená a noc, i přes to že už přestalo pršet, ještě studenější než ta předchozí.
Ráno mě překvapivě proudila sluneční záře, což mi hned zvedlo náladu. Opět mi jí však zkazila hladina řeky, která byla stále nepřiměřeně vysoko našim plánům. Celý den jsme šli bez přestávky a proto mě nepřekvapilo, že jsme večer konečně spatřili medvědí brod. Teda nebýt toho, že nám Sawyer řekl, že je to Medvědí brod jen těžko by jsme to poznali.
„Měli bychom počkat do rána a doufat, že voda aspoň trochu opadne,“rozhodl Sawyer.
Poprvé za několik dní, jsme měli teplou večeři což pro nás byl takový šok, že jsme okamžitě usnuli.
Ráno jsme si sbalili všechny věci a seřadili jsme se před brodem. Sawyer si sundal boty, hodil si je kolem krku a řekl.
„Takže měli bychom se držet za ruce, aby nás prou nestáhl tak snadno. Sundejte si boty, na druhé straně asi nebudeme mít moc času si je usušit.“
„Myslíš, že tam na nás čekají?“zeptala jsem se.
„Nevím, ale je možné, že nás viděli jak jdeme podél řeky a čekají na nás.“
„Kolik jich tak je?“Zeptala se Amy a přitom se snažila si rozvázat uzel na kaničkách svých adii, které už nerozvazovala celou věčnost.
„Jestli tam budou tak máme tak 1% šanci na útěk.“Řekla Sawyer a šibalsky se usmál.
„To je jistá smrt. Tak na co čekáme?!“chytla jsem Sawyera a Kate za ruku a společně jsme se spustili do koryta řeky.
Strašně to cuklo a já byla fakt ráda, že aspoň Sawyer stojí pevnýma nohama na dně. Byli jsme tři metry od břehu a vodu už jsme měli po prsa. Teda já Sawyer ne byl totiž o dost větší než já. Společnýma silami jsme bojovali s proudem ale většinou se nám to moc nedařilo. Sawyer zavrávoral a tentokrát bylo na mě abych ho dostala na nohy. Člověk by fakt neřekl jak dokáže být někdo tak těžký, ale asi za to mohl ten proud. Vytáhle jsem ho na nohy a zase jsme pokračovali. Trvalo nám to skoro věčnost než jsme dorazili na druhý břeh. Byli jsme promáčený jako krysy a unavený jako koťata.
„Zdá se, že tu nikdo není, ale stejně by jsme měli pokračovat v cestě. Může to být léčka.“Přemýšlel Sawyer a ždímal si košili.
„Momentálně je mi to úplně jedno! Bolí mě celý tělo!“Nadávala Amy
„Zkusme se někam odplazit a tam si odpočineme.“Navrhla Kate.
„Dobrá.“Souhlasil Sawyer a pomohl mi zvednou se ze země.
Z posledních sil jsme se doplazili do lesa a svalili jsme se do nejbližšího dolíku. Ani nevím jak, ale okamžitě jsme usnula.
7.Zajeti u Wershanů
Hlava mě bolela a v celém těle jsem cítila neuvěřitelnou bolest.Pomalu jsem otevřela oči. Chvíli jsem nic nevnímala, ale potom jsem si uvědomila, že jsem někde jinde. Strašně jsem se snažila si vzpomenout kde, ale nešlo to. Nakonec jsem posbírala veškeré síly a rozhlédla jsem se kolem. Ležela jsem na podlaze malé cely s klenutým stropem a malým zamřížovaným okénkem. Na zemi byla poházená smradlavá sláma a divně to tam páchlo.Plná beznaděje jsem se opět schoulila na podlahu a tvrdě usnula.

Moje další probuzení bylo stejně nepříjemné jako to první.Hlava mě pořád bolela a navíc jsem ještě měla pořádnou žízeň. Řekla jsem si, že trochu optimismu by mi neuškodilo a zabouchala jsem na dveře.
„Hej! Vy bando prašivých psů mám žízeň!“ Odpověď přišla překvapivě rychle. Dveře mojí cely se s skřípotem otevřeli. Stál v nich malý, nanicovatý mužík v drátěné košili. Než jsem si ho ale stačila pořádně prohlédnout přeletěla mi přes hlavu sprška vody a dveře se zavřeli. Trucovitě jsem se přesunula do kouta a hlasitě jsem na něj nadávala.

Nejvíce ze všeho mě štvalo, že nemám pojem o čase.Proto, jsem se usilovně snažila vylézt k oknu, ale nikdy se mi to nepodařilo.
Jelikož jsem neměla co děla tak jsem střídavě spala, protože kdo spí ten jí, a snažila se dostat k oknu. Z mého spánku mě probrali kroky a hlasy na chodbě, které se stále blížili.Opatrně jsem vstala. Dveře mé cely se otevřeli a v nich stála vysoká postava zahalená v kápy. Její smaragdové oči na mě jedovatě zaostřili až se to v nich zablýskalo. Muž se zastavil těsně na prahu a pak promluvil krákoravým hlasem.
„Kdo jsi a co děláš na mém území?“
„Já... no...“Bylo mi jasné, že pravdu říct nesmím. „Byla jsem na houbách ale…“
„Lžeš!“
„...tady Vám rostou jenom prašivky a muchomůrky...“
„Co jsi dělala na mém území?“zeptal se znovu tentokrát důrazněji.
„Vždyť Vám říkám, že jsem byla na houbách. Nemohla bych dostat něco k jídlu?“
„Ne dokud mi neřekneš co ji dělala....“
„Pane bože! To jste vážně tak natvrdlý,že si myslíte, že Vám to řeknu?!“vykřikla jsem.
Muž potichu zasyčel a pak promluvil.
„Sawyer říkal, že mi nic nepovíš, ale hlad tě snad naučí.“S těmito slovy odešel.
Hlava se mi naplnila strašnými myšlenkami...Myslela jsem si, že budou ostatní také uvězněni, ale že by se jich na mě mohl ptát to mě nenapadlo. A jak si vlastně Sawyer mohl být jistý, že jim nic neřeknu? Ví toho snad o mě víc? Tohle tušení mě dost zneklidňovalo.
Usnula jsem. Byl to spánek plný nejrůznějších snů o tom jak mučí Sawyera a ostatní. V jednu chvíli za mnou dokonce přišla Kate řekla mi že jim mám všechno říci nebo jí zabijí.
Když jsem se probudila bylo už ráno nebo jsem si to aspoň myslela, protože vzduch byl chladný a do mé cely dopadalo okénkem tlumené světlo. Žaludek mi kručel jako vy se v něm drtili ořechy a v ústech jsem měla vyschlo, byla jsem však odhodlána vydržet. K mému překvapení se za nedlouho otevřeli dveře a dovnitř vstoupil ten samý sluha, který mě včera tak surově polil vodou. V ruce dřímal džbán.
„Já myslela, že mám hladovku?“Zeptala jsem se ironicky.
Zašklebil se na mě a potom řekl.
„Gower si nemůže dovolit vaší smrt Shello.“ Položil džbán na podlahu a odešel.
Od kaď zná moje jméno mi bylo záhadou, ale přičítala jsem to některému ze svých spoluvězňů. Nakonec mou zvědavost překonala ukrutná žízeň a já jsem se rychle napila. Když jsem džbán celý vypila postavila jsem ho na zem. Pak mě ale něco napadlo. Přece tady nebudu jen tak sedět JÁ Shella Elizabeht Turnerová jim ukážu jak dokážu druhým znepříjemnit život...ale co když mi něco udělají? No kdyby chtěli asi by mě zabili už dávno.Popadla jsem prázdný džbán a s obrovskou ránou jsem ho mrskla proti zdi. Pak jsem se opět vrátila no svého rohu a pokojně čekala co se bude dít.
Netrvalo to moc dlouho a do cely naklusal žalářník a začal vyřvával.
„Jak si to jako představuješ ničit mi můj džbán?!“
„To byla nehoda.“Odpověděla jsem a pokrčila rameny.
„Jo nehoda?“Už už se napřahoval, že mi jednu vlepí, ale mě něco napadlo. Byt tak blízko u mě, že jsem nemohla odolat.
Jak se napřáhl vší silou a zvedl sekeru v ruce. Já zvedla pravou nohu a vší silou jsem ho nakopla do jeho citlivého místa. Žalářník zaskučel a svalil se na zem. Využila jsem jeho slabosti a ještě jsem si pořádně kopla, potom jsem mu sebral klíče a zamkla jsem ho v mojí cele místo mě.
Vyběhla jsem na chodbu, ale byla jsem nucena se zase rychle stáhnout, protože naproti mně právě vypochodoval skupinka mužů, kteří se ale naštěstí zabývali něčím jiným. Ukryla jsem se do výklenku ve zdi za starý sud a doufala jsem, že si mě nevšimnou. Když kolem mě procházeli všimla jsem si, že sebou táhnou Sawyera a Teda. Naše pohledy se na chvíli střetli, ale hned byl zase odděleni.
Projelo mnou silné zamrazení. Pak jsem si, ale uvědomila co se stalo a rychle jsem se za nimi plížila, abych zjistila, kde jsou zavření. Strážní došli k dvou malým celám a otevřeli je. Do každé z nich pak hodili jednoho z nich.
„Pojďte chlapy, dáme si pivko!“Zaburácel ten největší a všichni odešli za roh.
Bázlivě jsem se přiblížila k prvním dveřím. Měla jsem sice klíče, ale neměla jsem tu jistotu, že jsou to ty správné. Rychle jsem jeden vybrala a zastrčila ho do díry. Bohužel byl špatný. No nic tak další. Tentokrát jsem již měla štěstí a podařilo se mi rezavý zámek otevřít. Potichu jsem otevřela dveře. Na podlaze seděl Ted a mnul si koleno, nejspíše chtěl něco říct, ale umlčela jsem ho pohledem.
V rychlosti jsem otevřela i druhé dveře. Jak jsem předpokládala v cele byl Sawyer, ale rozhodně jsem nepředpokládala, že bude takhle zřízený. Ze rtu mu okapávala krev a u pravého oka měl modrý monokl.
„Shello-“
„Pojď.“Pobídla jsem ho. Namáhavě vstal a následoval mě.
Na chodbě se k nám připojil Ted.
„Co budeme dělat teď?“Zeptal se co nejpotišeji.
„Musíme najít Kate a Amy, ale nevím ,kde je máme hledat.“
Neslyšně jsme se plížili po chodbách vězení, ale nemohli jsme je najít. Nakonec jsme prostě otvírali jedny dveře po druhých, až jsme je našli.
„Kde se tu berete?“Vydechla Kate.
„Přišli jsme tě zachránit. Tak dělej padáme.“
„Sawyere? Jak se od tuď jako dostaneme?“zeptala jsem se.
„No já nevím. Myslel jsem, že máš plán.“
„Já?“zalapala jsem po dechu. „Ty jsi tady ten, kdo nás dostává z průšvihů ne já!“
„Ale já opravdu nevím jak se od tud dostat,“odpověděl mi s klidem.
„Co se děje?“zeptala se Amy.
„Ale vůbec nic jenom tady Sawyer neví jak se od tud dostat.!“Odpověděla jsem a sjela jsem Sawyera ošklivým pohledem.
„Někde tady musí být východ, ne? Zkusíme ho najít a pak se uvidí,“ navrhla Kate.
„Rozdělíme se, ta budeme mít větší šanci,“řekl Ted
„Ne, nejsilnější jsme společně a rozdělení je moc nebezpečné,“vzdorovala Tedovi Amy.
„Ne, nejsilnější jsme se Sawyerem,“opravila jsem jí
„Na tom něco je.“Připustil Sawyer. „Půjdeme společně a co nejtišeji.“
Vyrazili jsme chodbou a potom jsme se dali po točitém schodišti nahoru. Málem nás načapal jeden Wershan, ale Sawyer ho bacil tyčí do hlavy. Nakonec se nám opravdu podařilo najít východ, bohužel s kupou strážní.
„Tohle nepůjde, musíme najít něco jiného.“Zašeptala jsem Sawyerovi.
Naštěstí se nám opodál podařilo najít dost velké okno ,abychom jím dokázali prolézt.
Když jsme byli všichni venku, spustil se poplach. Někdo asi zjistil, že jsme zdrhli.
„Padáme!“Křikla Kate.
Společně jsme se rozeběhli po ulici malé vesničky. Lidé si na nás ukazovali, ale to nám bylo jedno. Když jsme se konečně prorvali davem kupců, zjistili jsme, že máme v patách celý pluk vojáků. Myslím, že nám to dodalo dost energie, protože jsme Kate nikdy neviděla běžet takovou rychlostí jako toho dne.
Vběhli jsme do lesa a snažili se utíkat dál, ale dost nám v tom vadili kořeny stromů o které jsme často zakopávali.I pře tyto překážky jsme, ale uběhli pořádný kus cesty. Zastavili jsme se a lapali jsme po dechu.
„Jak-je-to-k-Blackovi-daleko?“Funěl Ted.
„Asi tak den cesty.“ Odpověděl Sawyer a svalil se na zem.
„Sakra a co když nás doženou?“Zděsila se Kate.
„Tak budeme v háji, to je přece jasný.“Odvětila Amy.
„Potřebovali bychom koně.“Navrhla jsem.
„A kde je mám podle tebe asi sehnat?“Zeptal se Sawyer a zdvihl obočí. „To si je mám vycucat z prstu?“
Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvala Amy.
„Měli bychom vyrazit. Sawyere? Je nějaká možnost, že tady v lese narazíme na někoho z Blackových lidí?“
„Jo, ale je dost chatrná.“Odpověděl Sawyer.
„Tak zkusíme štěstí, jakým směrem to je?“
Sawyer vstal a ukázal směrem na Severo-východ.
„Tudy teda nějak tak přibližně.“
Unavení a odhodlaní utéct jsme se vydali na cestu. Les byl pustý a měla jsem velké tušení, že v něm asi nic nežije.
„Mám strašnou žízeň a hlad. Nevím jak vám, ale mě nic nedali.Nechápu proč mě zavírali, když u mě ani jednou nebyli, aby mě zkontrolovali.“Stěžovala si Kate v průběhu cesty.
„Můžeš být ráda. Od sawyera chtěli aby jim něco řekl a dost surově ho zmlátili.“Utěšil jí Ted.
„U mě byli asi třikrát. A jednou dokonce nějak Gower.“Pochlubila jsem se.
„Co po tobě chtěl?“Zeptala se Amy.
„No chtěl zjistit co jsem dělala v tom lesa, ale já mu řekla že jsem byla na houbách.“ Kate a Ted se začali smát.
„A co on na to?“Zeptal se Ted ještě celý vysmátý.
„No udělil mi hladovku a pak zase šel. Akorát mě překvapilo, že zná moje jméno. Nevíš o to náhodou něco Sawyere?“
„Uklouzlo mi to když se na tebe ptal.“Přiznal Sawyer a svěsil hlavu.
„To vadí?“Tázala se Amy.
„Mě ne.“Odpověděla jsem.
A tak jak šel den. Putovali jsme lesem a báli jsme se, aby nás nedohonili naši nepřátelé.
8.Tajemství dvojčat.
Šli jsme bez přestávky celou noc. Byli jsme utahaný jako psi, ale touha po bezpečí byla větší než únava.
„Mám hlad.“Stěžoval si Ted. „Kdy už tam budeme?“
„Když budeme hodně rychlí a nenápadní tak možná zítra večer.“Odpověděl Sawyer a opřel se o strom.
„Co je ti?“Zeptala jsem se ho. Sawyer zavrávoral a sykl bolestí.
„Sawyere? Co je?“Panikařila Kate.
„To nic není.“Odvětil a nuceně se usmál. „Snad si o mě neděláte starosti?“
„Ó bože, to rozhodně ne. Snad nejsi tak naivní, abys si to myslel. Mě je přece úplně jedno jestli se teď složíš k zemi a chcípneš.“Dobírala jsem si ho.
Vykuleně na mě zíral. Kate však poznala co mám v plánu. Pohotově přiskočila k Sawyerovi a stáhla mu ruce za záda tak, abych se mohla podívat co to má na boku.

„Pust mě.“Sténal Sawyer.
„Co to sakra provádíte?“Vykřikla Amy.
„Něco mu je a já se podívám co.“Odvětila jsem a odhrnula jsme Sawyerovi košili z boku. Pohled který se mi naskytl by opravdu nepříjemný. Sawyer mě na boku ošklivě zanícenou bodnou ránu. Nejsem sice specialista, ale podle mě dost hlubokou.
„Ach bože.“Zděsila se Amy.
Kate Sawyera rychle pustila. Ten zavrávoral a nebýt toho, že ho Kate duchapřítomně zachytila, asi by se svalil na zem.
„Můžeš mi vysvětlit důvod, proč jsi nám o tom nic neřekl?“Zeptal se ho Ted, který vypadal velice pobouřeně.
„Nechtěl jsem Vás tím zatěžovat.“Odpověděl Sawyer a odvrátil pohled.
„Jo tak ty jsi nás nechtěl zatěžovat...“Zařval Ted. „Víš ty co něco ti povím! Důvěřovali jsme ti a ty nám prostě nevěříš?“
„Tede.“Klidnila jsem ho. „ Je sotva ve stavu živelným, natož aby se s tebou ještě mohl hádat.“
„Sawyere?“Amy k němu vykročila. On se ztěžka posadil na zem koukal do země. „Sawyere? Kdo ti to udělal? Je to strašné.“

„Hádej.“Ušklíbl se.
„Měli bychom jít.“Rozhodl Ted.
„Neblázni, on nemůže nikam jí. Musí si odpočinout.“Odporovala mu Kate.
„Vám snad záleží na životu někoho, kdo nám neřekl něco tak důležitého, jako že ho mučili.“Ted mával rukama ve vzduchu, jako by se snažil někoho praštit. „Prostě ho tady necháme! Co je nám po něm.“
„Já ho tady nenechám.“Řekla jsem pevně.
„Já taky ne.“Přidali se společně Kate a Amy.
„Vidíš. Zdá se, že si jediný, kdo ho tu chce nechat. Tak si běž.“Teď jsem to byla pro změnu já kdo řval. „Můžeš si jít, ale jsem zvědavá, jestli se jsi schopen dostat k Blackovi bez něj.“ Ukázala jsem prstem na Sawyera.
Ted se ušklíbl a aniž by řekl jediné slovo zmizel ve tmě.
„Tede!“Vykřikla Amy. „Jak jsi ho mohla poslat pryč? Je to tvůj bratr!“
„Klid Amy nerozčiluj se. Nikam nedojde. Jak jsi si jistě nevšimla jsme v údolí. Viděla jsem to ještě za světla.“Dodala jsem na vysvětlenou.
„Ale jak mu pomůže to, že jsme v údolí?“Nechápala Amy.
„No, pomůže mu to, aby nesešel z cesty, ne?“Připomněla jí Kate.
„Teda Kate musím přiznat, že tě v poslední době nepoznávám. Možná že začnu uvažovat o tom, že konečně přiznám skutečnost našeho příbuzenství. Už léta to totiž velice pečlivě tajím.“Řekla jsem a složila jsem jí poklonu až na zem.
„Ha, ha ,ha .“
„Ehm, ehm....“Odkašlal si Sawyer.
Všichni tři jsme se otočili.
„To je sice opravdu skvělý, ale Ted měl pravdu daleko se v tomhle stavu nedostanu.“
To mě přimělo k přemýšlení.Samozdřejmě by jsme ho mohli nést, ale na to je moc těžký.Žádné zvíře nemáme, a už vůbec ne zvíře, které by ho uneslo.
Zdálo se, že holky uvažují nad tím samým. Pak, ale Amy udělala něco, co jsem v životě neviděla.Mávla rukou ve vzduchu a něco potichu zašeptala. Z konečků jejích prstů vytryskl gejzír modrých jisker.
„Co to děláš?“Zeptala jsem se nechápavě.
„Stejně jako vy dvě máte určité nadání pro jízdu na koni a máchání mečem. Já a Seimy umíme už od malinka, no jak bych to řekla....“
„Kouzlit.“Doplnil jí Sawyer, který jako zhypnotizovaný civěl na místo, kde jiskry zmizely.
„Jo, dalo by se to tak říct.“Odpověděla mu. Sklonila se k němu a opět mu vyhrnula košili. Pozvedla ruku a stejně jako předtím, vyčarovala si v ruce gejzír modrých jisker. Přiložila svoji ruku na Sawyerovi ránu. Kůže kolem ní se modře rozzářila. Když Amy sundala ruku, byla pod ní už jen zacelená kůže a malá jizvička. Amy se zapotácela a nebýt toho, že se stačila zachytit Kate určitě by upadla. Byla dost bledá, ale samolibě se usmívala.
„Díky.“Zamumlal Sawyer.
„Rádo se stalo.“Odpověděla.
9.Skála na konci Černého údolí
Netrvalo to ani hodinu a podařilo se nám Teda dohnat.Pořád se sice na Sawyera koukal krs prsty, ale aspoň byl ochoten jít s námi. Amy se naopak stala hrdinkou dne. V duchu jsem jí vyčítala, že nám to neřekla dřív, ale když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že já bych na jejím místě udělala to samé.
Už svítalo.Na obzoru po pravé a levé straně byly vidět strmé stráně údolí.Všechno tu bylo temné a neuvěřitelně strašidelné.Potichu jsme kráčeli lesem, napjatě jsme porozovali okolí.Pokaždé když někde praskla větvička, všichni nadskočili a zmateně se ohlíželi na všechny strany.
„Už tam budeme?“Zeptal se otráveně Ted Sawyera.
„Je to na konci tohohle údolí.“Odpověděl stroze Sawyer.
Ted ho zpražil nenávistným pohledem a šel dál.Tohle jeho chování bylo dost hnusné, ale zároveň jsem ho moc dobře chápala. Nebýt toho, že....no to je jedno. Určitě by jsem na něj byla taky naštvaná.
„Co je vlastně ten Black zač?“Zeptala Amy, aby nahodila nové téma.
„Je to čaroděj.“Odpověděl Sawyer.
„Jako já a Seimy? Jak kouzlí?“
„No na to se mě neptej. Já vím o kouzlení asi tolik jako ucho od hrnce.“
Ted se znechuceně ušklíbl.
„Myslím, že s tím hrncem toho máš společního trochu víc.“
Tohle přehnal. Sawyer vyběhl proti němu a srazil ho na zem. Bylo docela zajímavé jak se pere Ted, kterému bylo sotva 18 a Sawyer, kterého bych typovala tak na 25. Musím ovšem přiznat, že si oba vedli poměrně stejně. Kopali se a tloukli do každičké části těla toho druhého, na kterou dosáhli. Já, Amy a Kate jsme stáli v kruhu nad nimi a řvali na ně, ať toho okamžitě nechají. Bylo to ale marné. Nakonec Amy zvedla ruku a napřáhla ji přímo mezi ně.
„Arebba.“Řekla.
Země se lehce zachvěla.Sawyer a Ted od sebe odlétli.A když říkám odlétli, myslím vážně odlétli.Sawyer narazil do stromu a zhroutil se na zem, zatímco Ted žuchnul na zadek o pár metrů dál.Oba dva se už už připravovali, že na sebe znova zaútočí.Amy ale výhružně zvedla ruku a oni si to rychle rozmysleli.
„Skvělý nápad.“Pochválila jí Kate.
„Dík.“Usmála se.
Se zájmem jsme je pozorovali. Ted měl monokl pod okem a ze rtu mu okapávala krev. Sawyer byl rozcuchaný a rukou si držel bolavý bok. Oba dva na sebe zle koukali a snažili se odplazit co nejdál od toho druhého.
„Můžeme teď pokračovat v cestě?“Zeptala se Kate a měla co dělat, aby nevybuchla smíchy.
„Proč bych vodil k Blackovi své nepřátele.“Vztekal se Sawyer.
„No, upřímně ty jsi se taky nezachoval jako přítel.“Rýpla si do něj Kate.
„Pche.“Ušklíbl se.
„Já teda k žádnému Blackovi jít nemusím.“Vzdoroval Ted.
„Ale musíš. Jak dlouho si myslíš, že tady přežijeme bez něj?“Domlouvala jsem mu. „Asi tak půl dne a pak by nás sežrali králíci.“
„Já na něm teda závislí nejsem.“Vymlouval se Ted.
„Tede můžeš mi prosím říct co se to s tebou poslední dobou děje?“Zeptala se ho Kate.
„Nic.“Odsekl.
„Něco určitě.“Nenechala se odbýt.
„No jo. Chybí mi počítač. Jediná věc ve který jsem dobrý a není tady.“
„Poč...co?“Nechápal Sawyer.
Nikdo se však neobtěžovali mu odpovědět.Všichni zírali na Teda.
„To si děláš srandu.“Žasla Kate. „My se ocitneme v neznámém světě, kde žijí ty nejpodivnější obludy a ty si stěžuješ, že nemáš počítač?“
„Myslím, že mu prostě Sawyer vrazil moc velkou ránu do hlavy a on zešílel.“Odporovala Amy.
„Hale Amy a nemohla bys mu ten počítač vyčarovat?“Zeptala jsem se jí.
„Vyčarovat? Umíš si vůbec představit, jak je vyvolávání věcí těžké?“
„Ne to tedy neumí, jestli jsi si toho náhodou nevšimla my čarovat neumíme.“Rozčilovala se Kate.
„Ehm.“Odkašlal si Ted.
„Co je?“Vjeli jsme na něj společně.
„No co takhle začít řešit situaci, do které jsme se dostali?“Navrhl.
„My jsme se do žádné situace nedostali. To ty jsi nás do ní dostal! Nebýt tvé závislosti na počítači nic by se nestalo!“Kate vypadala opravdu rozzuřeně. Automaticky jsem ustoupila o krok no zadu.
„Měli by jsme jít k Blackovi.“Navrhl Sawyer.
„A ty nás tam vezmeš? Po tom všem?“Žasla Amy.
„Jo možná mě váš potrhlí bratříček sere, ale ty jsi mi zachránila život, na to se nezapomíná.“Řekl rozvážně.
Ted vztekle zavrčel, ale nic nenamítal.
A tak jsme se opět vydali na cestu. Napětí, které mezi námi panovalo, by se dalo krájet.Sawyer šel ve předu a Ted zase úplně v zadu.Kate, Amy a já jsme šli vedle sebe do pohledy jsme si dávali najevo svoje názory na ně.
Po nějaké době se údolí začalo zužovat. Za chvíli už byly vidět špičky skály na jeho konci.
„Black jako sídlí v té skále?“Zeptala se Kate.
„Jo.“Zabručel Sawyer.
Když jsme k večeru došli a až na samý okraj údolí, byla už skála vidět úplně. Jediné co mi na ní scházelo, byl nějaký vchod.
„Jo a teď řekneš nějakou čarovnou formuli a ta skála se otevře co?“Ptal se ironicky Ted.
„Jo máš pravdu.“Odvětil Sawyer.Přistoupil ke stěně hladké jak sklo a konečky prstů se jí dotkl.
„Valinor “Zašeptal. Na místě kde se dotkl skály se objevili masivní dřevěné dveře, které se pomalu otevírali.
„Jak...jak?“Lapala po dechu Kate.
„Tohle není kouzlo, že ne Sawyere?“Zamyslela se Amy.
„Ne máš pravdu, já kouzlit neumím. To Black začaroval tu skálu, aby se na povel otevřela.“Vysvětlil jí.
Všichni jsme pozorovali skalní dveře dokud nebyli úplně otevřené.
„Tak jdeme?“Pobízel nás Sawyer.
Nejistě jsme jimi prošli. Před námi se objevila nádherná hala s vysokými sloupy. Byla to nevídaná krása. Do skály byly vytesány různé ornamenty. Na konci haly se tyčilo dvojité schodiště a věřte nebo ne po pravém z nich scházela, teda spíš chvátala, dolů Seimy. Amynino dvojče. Na sobě měla rudé šaty až na zem a vypadala, jako by nás čekala už hodiny.
„Seimy!“Vykřikla Amy a běžela své sestře naproti. Na nic jsme nečekali a zběsile jsme jí následovali.
„Kde se tu bereš?“Ptala se zmateně Amy, která štěstím brečela.
„To je na dlouho.“Zasmála se Seimy a objala ji.

10.Seimynino vyprávění.
Bylo to štěstí. Vlastně mnohem víc než štěstí. Něco jako kdyby jste našli, s čím by jste už dávno nepočítali.Seimy byla tady! Kupodivu živá a zdravá. Stála tady před námi a i potom co jsme prožili jsme si připadali jako za starých dobrých časů, když jsme obcházeli bary v Londýně a smáli se všemu co nám přišlo do cesty. Tenkrát nás bylo pět. Kate, šestnáctiletá těžká kuřačka, s velkou vášní pro bicí a rock. Ted,osmnáctiletý počítačový expert, který našel obrovskou zálibu v pivu a KFC. Amy, sedmnáctiletá holka co umí být někdy dost nepříjemná, ale to už je jen otázka přístupu k ní. Když jí člověk nic neudělá tak je OK, když ale ano pak je to o kůži. Seimy je stejná jako její dvojče, akorát se víc směje a na rozdíl od Amy nesnáší Tv a sport celkově. No a pak moje maličkost jsem o rok starší než ségra a šíleně ráda jí lochtám a šikanuji.
Teď je všechno jinak. Ocitli jsme se tady, je tu spoustu ohavných příšer, draci, králíci a podobně.Stojíme v nějakém jeskyním sálu a vítáme se s nepostradatelným členem naší party.
„Shello? Hej prober se!“ Seimy se mnou cloumala.
„Co?! Jo jasně souhlasím s Kate.“vychrlila jsem ze sebe.
„Cože?“Seimy na mě vyvalila svoje hnědé oči a nechápavě zavrtěla hlavou. „Jsi mimo.“
„Tak povídej, jak jsi se sem dostala.“Ptala se Kate
„Jo, ale nejdříve bych vám chtěla představit pár lidí.“
„Kluci?“Chtěla vědět Amy
„A co zadek? Sexi?“ Kate se třásla nedočkáním.
„No já bych se netěšila. Pojďte za mnou.“
„Hale kde je sakra ten.... Sawyer?“Zeptal se Ted a rozhlížel se.
„To máš fuk.“Mávla rukou Amy a následovala svou sestru po schodech nahoru.
„Jistě ani by mě nenapadlo, že bych ho šel třeba hledat...“Ušklíbl se škodolibě Ted
„Tede!“Zpražila ho Kate, ale dále se tím už nezabývala, teď byla nejdůležitější Seimy.
Nikdy bych neřekla, že mě a Kate jedno blbý schodiště dokáže takhle uhnat. Sotva jsme ho vylezli. Seimy nás vedla hafou dlouhých chodeb bez oken. Docela mě překvapovala, že vím kam jde. No co si budeme povídat její orientační smysl dost pokulhává.
Kate zřejmě jako vždy myslela na to samé a zeptala se.
„Ehm, Seimy nechci být nějak.... no prostě víš kam jdeme, že ano?“
„Jistě že ano. Už je to jenom kousek.“
Ovšem ten kousek byl dost s nadsázkou. Asi po sto metrech jsme museli vyšplhat úzké točité schodiště. A když jsme se všichni udýchaní konečně vyškrábali nahoru Seimy se nás se smíchem zeptala.
„Jak tak na vás koukám, měli jsme jít asi tou kratší cestou, ale myslela jsem, že se rádi projdete, je to tady opravdu zajímavý.“
„Cože?!“Koulela očima Amy.
„Jo tak tys myslela jo?“Smála jsem se.
„Víš Seimy my už pochodujeme lesem nějaký ten den bez jídla a odpočinku, ale nic si z toho nedělej my přece vůbec nejsme unavený nebo hladový, je pravda, že jsem naposledy jedla...no vidíš, už si to ani nepamatuji.“Zuřila Kate.
„No tak promiň netušila jsem, že jste takový chudáci.“Bránila se Seimy.
„Tak povídej. Co jsi dělala ty?“Chtěla vědět Kate.
„Povím vám to, ale nejdříve vás chce vidět Black a Hron.“
„Kdo je Hron?“Zajímala jsem se.
„Elfský princ nebo něco takového.“Odpověděla.
Otočila se na podpatku a odkráčela chodbou. Kate se na mě nechápavě podívala.
„Jdeme.“Zamumlala jsem.
Dohnali jsme jí teprve ve chvíli, kdy vcházela do dubových dveří. Světlo, které tam panovalo mě okamžitě oslnilo. Na rozdíl od všech míst v této skále tady bylo velké okno s dveřmi na jakousi terasu či balkon. Zdi místnosti byly až ke stropu zaplněné policemi s knihami.Podlaha byla zakryta zaprášeným a sešlým kobercem. Na konci pokoje stál pracovní vyřezávaný stůl a za ním seděl vysoký černovlasý muž, nejspíš Black. K mému údivu byl docela mladý, no takových pětatřicet měl určitě, ale kouzelníka si představuji poněkud staršího. Jakmile se na mě upřeli jeho hnědé oči, měla jsem pocit, že mi vidí až do žaludku. To mi ovšem nevadilo, protože ten byl stoprocentně prázdný.
„Vítám vás.“Dokonce i jeho hlas jako by se mi vpíjel do každičké části mého těla.
„Seimy, kdo to je?“Zeptala se ustrašeně Amy.
„No přece Black.“Odpověděla.
„Ne já myslela toho druhého.“Zašeptala.
„Hron.“
„Víš,že je šerednej.“
„Jo.“
„Pššš, ještě nás zabije.“Tišil je Ted.
„Ty mlč, nemáš k němu daleko.“ Okřikla ho Kate.
„Doufám, že jste měli příjemnou cestu.“ Promluvil znovu Black, a tiše se zasmál.
„No ušlo to. Pokud ovšem nepočítám vlky, bludničky, Wershany, draky a králíka, kterého jsme žrali několik dní...“ Odříkávala Kate.
„Mlč!“Okřikla jsem jí. „Sawyer nás zabije, víš že...“
A najednou vešel Sawyer. Měl na sobě nové oblečení a vypadal, že už se najedl. Dost jsme mu záviděli.
„Ahoj.“Pozdravila bázlivě Kate.
„Nemluvili jste náhodou o mě?“
„NE!“Ujistili jsme ho spěšně.
„Můžete mě konečně věnovat pozornost?!“Zvýšil hlas Black.
„Promiň.“Pípla Kate.
„My si tykáme?“Zeptal se a zdvihl obočí.
„Ne.“Přiznala spěšně a zrudla jako rajče.
„Sawyer mi před chvílí řekl, že umíš kouzlit Amy.“Otočil se Black na Amy.
„No, ano.“Odpověděla opatrně. „Ale Seimy to umí také.“
„Vím, proto je také tady.“
„Pche.“Ušklíbl se Ted.
„Ale copak? Vynikáš snad v něčem lepším než v kouzlení?!“Vyjel na něj Black.
„Jistě že ano.“Přisvědčil. „Jsem největší počítačoví talent 21. století.“
„Boč... co?“
„P-o-č-í-t-a-č.“Odříkával důrazně Ted. „To je jeden z bej...“
„Tede mlč.“Okřikla jsem ho.
„Amy, nevím jestli jste obeznámeny se situací v naší zemi...“
„Ano jsme.“Přisvědčila.
„Takže.“Začal. „Měl bych pro vás jednu nabídku. Chtěl bych tebe a tvou sestru něco naučit. Samozřejmě nepochybuji o tom, že toho dost umíte, ale myslím, že malé zdokonalení ničemu neuškodí.“
„Ano, pane.“
„Dobrá jděte se tedy nyní ubytovat. Hron vám ukáže vaše pokoje a dá vám něco k jídlu.“Hron něco zamumlal, a vyšel z pokoje. My jsme ho následovali.
„Vy ne.“Zarazil nás Black. Všichni jsme se otočili.
„Shello a Kate.“Upřesnil. „S vámi potřebuji ještě něco probrat.“
Zmateně jsme se po sobě podívali. Ted se tvářil dost naštvaně, ale nakonec zmizel z ostatními.
„Vy dvě jste sestry, že ano?“
„Ano.“Odpověděli jsme.
Sawyer se posadil do jednoho ze starých křesel a upřeně nás pozoroval.
„Že se váš přítel bude chtít asi vrátit zpátky s tím počítám. Teď jde, ale od vás dvě. Chtěl jsem se vás zeptat jestli tu také chcete zůstat.“
„Je to náš bratr.“ Upozornila ho Kate.
„A chtěli by jste?“
Sawyerův pohled byl ještě upřenější. Se zájmem jsem se na něj podívala. Bylo mi jasné na co myslí a proto jsem řekla. No vlastně ne jenom kuli němu, ale řekla jsem.
„Ano.“
„Jo, zůstaneme tu.“Souhlasila Kate.
„Skvělé. Sawyere, ukaž jim prosím jejich pokoje.“ Vyzval ho.
„Jistě.“
Potichu jsme vyšli z místnost. Když se za námi zavřeli dveře, Kate se Sawyera zeptala.
„Vy vážně pošle Teda domů?“
„Ano.“
„No páni a mi tu zůstaneme.“Jásala.
„Co je tak bezvadného na tom, že vás opustí váš bratr?“Nechápal.
„No přesně to, že nás opustí náš bratr.“Vysvětlila.
„Sawyere, co teď budeme dělat?“Zeptala jsem se.
„No, asi se budete chtít najíst a odpočinout si, ne?“
„Jo to vím, ale já myslím potom. Jako do budoucnosti.“
„Uvidíš, myslím, že Black v tom má jasno.“
Sawyer nás zavedl do jednoho pokoje. Bylo tam sice okno, ale zdaleka ne tak velké jako to Blackovo. U stolu tam seděli Amy, Seimy, Ted a Hron, který se tvářil jako by mu ulítli včely.
„No konečně.“ Utrousil Ted.
„Víš, že jedeš domů?“Zeptala se ho uštěpačně Kate.
„Skvělí. Počkej jak to myslíš jedeš? Snad jedeme ne?“
„Ne bratříčku jedeš. My tady zůstáváme.“odvětila jsem a zakousla jsem se do připraveného jídla.
„Tak si to tu užijte.“
„Neměj starost.“Řekla Amy, mávla rukou a pecen chleba k ním připlul vzduchem.
„Je to paráda, že ano. Tady si můžeš kouzlit jak chceš.“Radovala se Seimy.
„Seimy, něco nám dlužíš.“Připomněla jsem jí.
„Jasně. Bylo to nějak takhle.“ Posadili jsme se ke stolu na napjatě jsme jí poslouchali. „Když jsem se probrala po tom otřesu v jeskyni byli jste pryč a já nevěděla, jestli jste přežili nebo jestli jste někde zavalení. Chvíli jsem vás volava, ale pak mě to přestalo bavit, a sla jsem prozkoumat tunel, který jsem ve stěně objevila. Byl poměřně hlouhý a na jeho konci na mě čekal vález na jakousi louku.Teď už samozdřejmně vím, že to byli Jednorozčí pastviny na Elfském území. Vlezla jsem z jezkyně a pak no už ani nevím jak mě objevil jeden z Jednorožců, kteří samozdřejmě umějí mluvit. Nejdříve mě chtěl zabít, ale pak si to rozmyslel a odvedl mě k Elfům. Tak jsem se moc neohřála, protže dostali vzkaz od Sawyera, že jde s nějakými cizinci k Blackovi. Myslela jsem, že to možná budete vy. Vydala jsem se tedy s Hronem a jeho družinou sem. No a tak jsem tu.“Napila a pokračovala. „Samozdřejmě to bylo mnohem zajímvější než jak jsem vám to řekla.“
„No to my.“Už už se chtěl začít vytahovat Ted, ale Sawyer ho zarazil.
„Myslím, že TY bys měl jít co nejdříve za Blackem.“
„Jo, aby ses mě co nejdříve zbavil, to určitě!“ Odporoval.
„Možná, ale je to v tvém zájmu.“
„Tak sbohem Tede.“Řekla Amy a podala mu ruku.
„Co?“Nechápal.
„No, odcházíš přece nebo ne?“
„Jasně, že odcházím, s touhle lůzou tady nebudu ani vteřinu.“ A znechuceně se podíval na Hrona a Sawyera. Sawyer už byl na jeho poznámky zvyklý, ale zato Hron výletěl jako střela. Chytnul Teda pod krkem a svalil ho na zem. Hron při tom vydával zvuky jako divoké prase a Ted kvičel jako, kdyby mu trkali zuby. Po nějaké chvíli ho Hron naštěstí pustil.
„Co si to dovoluješ?“Sípal Ted.
„Já jsem náhodou elfský princ.“Naparoval se.
„Vážně? Mně spíš připadáš jako chlupatý prase.“ Smál se Ted.
„To bych nedělal.“Varoval ho potichu a přejícně Sawyer.
Hron prskal vzteky. Z úst mu tekla pěna a protahoval si svaly.
„No tak já už asi opravdu půjdu. Aho sestřičky a ….“ No a už byl pryč. Slyšeli jsme jak peláší po chodbě a víckrát už jsme ho neviděli. Hron vyběhl za ním a co bylo pak už nevím. Jen doufám, že stále žije.
„Páni.“Vydechla Kate. „Ten Hron je krapek násilnický co?“
„Trochu.“Souhlasil Sawyer a vstal.
„Kam jdeš?“Zeptala jsem se ho.
„Vojuknout stáje.“
„Můžem s tebou?“ Zeptali jsme se s Kate společně.
„Jo, jasně.“
„Jdete taky?“Zeptala se Kate Amy a Seimy.
„Ne díky.“Zavrtěli hlavou.
„Málem bych zapomněla.“Uchechtla se Kate.
Stáje byli úžasný. Tolik koní jsem pohromadě ještě neviděla. Byli všeho možnýho druhu a barev. Jen neradi jsme se s nimi loučili, ale Sawyer říkal, že se tam můžem jít kdykoli podívat a že nás zítra vezme na projížku.
Potom jsme se vrátili do kuchyně, kde se zrovna Amy a Seimy bavili o TH.
„Půjdem spát?“Zeptala se Amy.
„No to je na vás, na mě je abych vám ukázal kde.“ Usmál se na ni.
„Já mám pokoj.“Ujistila ho Seimy.
„Já vím, ale určitě nechceš, aby tvoje sestra spala na chodbě.“
„Může spát u mě.“Nenechala se Seimy.
„Seimy nech ho.“Zarazila ji Kate.
„No jo.“
„Tak jdem?“Pobídl nás.
„Jo.“
Zavedl nás každou do jednoho pokoje. Nebylo to nic moc, ale byla tam aspoň postel okno, stůl a židle.Přešla jsem pokoj a svalila jsem se na postel a usnula jsem.
11.Kate a vlkodlaci
Kate otevřela oči. Chvíli přemýšlela, kde to vlastně je. Ležela v posteli v nějakém divném pokoji a měla pocit, že ji někdo pozoruje.
Nakonec se odvážila vstát a přešla k oknu. Cestou se o něco přerazila, ale nevěnovala tomu pozornost. Vyklonila se z okna, studený vítr jí cuchal vlasy a ona najednou, ani nevěděla jak, vylezla z okna a sešplhala po skalních výběžcích dolů.
Poslední dva metry už skočila. Těžce dopadla na zem mnula si koleno. Rozhlédla se kolem sebe. Teda byla tma tmoucí, ale i přesto viděla stíny vysokých stromů. Bylo to dost strašidelné, ale byla jako v transu.Vstala a vydala se po cestě lesem. Kráčela pomalu a pořád se otáčela.Každičké prasknutí větvičky jí hned vylekalo.Najednou se v dálce ozvalo vytí. Kate nadskočila a zmateně se rozhlížela. Lesem se k ní cvalem blížilo asi pět obrovských psů.
Okamžitě vzala nohy na ramena. Utíkat po tmě lesem, ale není jen tak. Každou chvíli byla na zemi a pracně se škrábala na nohy. Všech pět psů jí už už bylo v patách.
Po pravdě takhle rychle Kate ještě v životě neběžela. Asi to byl smrtelný strach co jí hnalo do předu nebo možná i funění zvířat za ní.
Její snažení však bylo marné. Po několika metrech zakopla o kořen starého smrku. A když zvedla hlavu byla již obklíčená. Teď teprve poznala co jsou ty potvory zač. Nebyli to psi ani vlci. Moc o nich sice nevěděla, ale po zážitcích z této země ani na okamžik nezapochybovala, že to jsou vlkodlaci!
Stáli v kruhu kolem ní. Někteří vrčeli, jiní vyli a někteří dokonce i slintali.
„Hodní pejsci.“Zakňučela Kate.
Kruh kolem ní se neustále zmenšoval. Kate teď už ani nedýchala. Tesáky jednoho z nich měla přímo před obličejem.
Najednou se ozvalo svištění šípu a vlkodlak se v příšerných křečí svalil na zem. Kate se přitiskla k zemi. Za nějakou dobu už všichni vlkodlaci leželi na zemi, Kate se ale stále neodvažovala zvednout hlavu. Ač je to divné zamyslela se nad tím kdo je zabil. Něž však stačila dojit k nějakému závěru, něčí ruka jí popadla za rameno a obrátila jí na záda.
„Není moudré se v noci sama toulat po lesích.“Upozornil jí hnědovlasí muž s modrýma očima. „ Obzvláště ne při úplňku.“Dodal.
Kate už otevřela pusu na svou obhajobu,ale když zjistila, že není schopna slova, hned jí zase zavřela.
Muž jí pomohl vstát.Měl na sobě tmavě zelený plášť a přes rameno přehozený luk a toulec u pasu se mu houpal dlouhý meč a rozpačitě se na Kate usmíval.
Kate byla zmatená a ke všemu ještě čerstvě zamilovaná. Rozpačitě pozorovala vlastní boty.
„Kdo jsi?“Zeptal se jí po chvíli, zatím co vytahoval Šípy z mrtvých zvířat.
„Kate.“Zakoktala a okamžitě zrudla. Naštěstí byla tma a tak to nemohl vidět.
„No a od kuť jsi?“
„Cože?“
„No jako kde bydlíš?“
„Jo, no to je složitější.“ Jak mu asi mám říct, že jsem z jiného světa. Zamyslela se. A co když je to nepřítel.
„Můžu aspoň vědět na které jsi straně Kate?“
„A jak mám vědět, že ty nejsi nepřítel a nezabiješ mě, když ti to řeknu?“ Dobírala si ho. Ovšem hned toho litovala. Co když je opravdu nepřítel.
„Já ženy nezabíjím. Maximálně bych tě tu nechal.“
„Jo chcípnout hlady.“Doplnila ho. „to je to samé.“
„Ne, ale je to bolestnější.“Usmál se.
„Znáš Sawyera?“ Zeptala se.
„Od svých dvanácti let.“
„No já sice jenom pár dní, ale to taky platí.“Usmála se.
„Jsem Will.“Řekl a podal jí ruku.
Kate zajiskřili oči.
„No tak kam tě mám teda vyprovodit?“
„Jo tak ty se mě chceš zbavit jo?“Utrhla se na něj, ale myslela to dobře.
„To by mě v životě nenapadlo.“
„No teď jsme u Blacka.“
„Skvělé tam mám namířeno.“ Kousek poodešel a vrátil se s nádherným grošákem.
„Krásný kůň.“Pochválila ho Kate.
„Jo toho mám, no už dlouho.“
„Ta skleróza.“
„Co?“ Vykulil oči.
„Nic.“
Vyhodil Kate do sedla a posadil se za ni. Znovu projeli černé údolí a u vchodu do skály Will pronesl tamta divná slova jako předtím Sawyer. Vešli dovnitř. Will se s Kate rozloučil a šel do stáje. Kate pokračovala po schodech nahoru. Když, ale kráčela chodbou ke své ložnici, zastavila se u dveří Blackovi pracovny. Ze vnitř byly slyšet hlasy. Teda přesně řečeno Blackův a Hronův hlas.
„No tak klid Hrone, nerozčiluj se.“
„Já se nerozčiluji!“Hulákal Hron.
„Tak počítej do deseti. Jedna, dva...“
„Drž hubu nebo ti jednu ubalí!“
„Ale ale nač ta hrubost.“
„Já se na tebe můžu vysrat.“
„Uklidni se Hrone, musíš se naučit ovládat vlastní mysl.“
„Já si od nikoho srát na hlavu nenechám! Co si sakra ten Sawyer myslí, že mě může klidně urazit a ….“
„Klid klid to bude v pořádku, on se ti omluví.“
„Ale já nechci, aby se mi omlouval, já mu chci rozbít hubu.“
Víc už Kate slyšet nechtěla a proto pokračovala dál. V duchu však litovala Blacka, za to že musel uklidňovat tu ohavnou potvoru.
12.Zkoušky
„Kate! Vstávej, jestli budeš spát ještě půl hodinu prolomíš můj rekord.“ Seděla jsem na její posteli a lochtala jsem jí.
„Dej mi pokoj!“ Zahuhlala a přikryla si dekou hlavu.
„Někdo na tebe čeká.“
„Will?!“Vyletěla.
„Kdo?“
„No ty to vlastně nevíš.“
„Divný co? Ale ne tak divný jako je Hron.“
„To ne.“
Kate vystrčila nohy z pod peřiny a začala si nazouvat boty.
„Kde jsou Amy a seimy?“Zeptala se.
„Amy se hádá s Hronem kuli snídani, kterou jí zblajznul a Seimy zkouší z krysy vyčarovat žábu.“ Informovala jsem jí.
„A jde jí to?“
„Ne.“
Když se Kate konečně oblékla vyrazili jsme do kuchyně. Cestou jsme potkali skupinu neznámých mužů v plné zbroji, ale naštěstí nám nevěnovali pozornost. V kuchyni bylo dost živo. Amy se pořád hádala s Hronem.
„Nemluv na mě ty přerostlá šeredná příšero!“Řvala Amy.
Raději jsme s Kate přešli do rohu, kde Seimy zkoušela nové kouzlo.
„Ať je z tebe žába.“Nařídila.
Bác krysa se proměnila v osla.
„Hmm... někde se asi stala chyba.“Zamyslela se Seimy a se zájmem si ho prohlížela.
„Asi.“Souhlasila s ní Kate a ukousla si ze snídaně.
Ozvalo se prásknutí dveří. To právě odešel Hron. Amy se usmívala od ucha k uchu.
„Je to idiot.“
„Jo to je a navíc je tlustý a smrdí.“Souhlasila s ní Seimy.
Já a Kate jsme se nasnídali a vyhřívali jsme se na okenní římse, když do kuchyně vrazil Sawyer s nějakým cizincem. Přičemž Kate malém spadla.
„Jak vypadám?!“Vhrkla na mě.
„Jo dobrý, co blbneš?“Zírala jsem na ní.
„Dobré ráno.“Pozdravil nás Saweyr. „Tohle je sir William Rockwood.“
Tmavovlasí muž se mírně uklonil a se zájmem si prohlížel Kate. Ta už zase vypadala jako rajče a snažila se za mě schovat.
„Wille, tohle je Amy a Seimy.“Pokračoval Sawyer. „Kate už znáš a tohle je její sestra Shella.“
„Jak zná?“Otočila jsem se na Kate.
„No nějak jsem ti zapomněla říct co jsem dělala dneska v noci.“
„Jo v noci a sním co? No šeredný není, ale jsou tu i lepší.“Utahovala jsem si z ní.
„Ehmm...“Odkašlal se Will.
Kate nervózně pozorovala svoje boty a já se snažila zadržet vlnu smíchu.
„Co budeme dneska dělat?“Zeptala se Seimy, která konečně pochopila, že proměnit krysu v žábu je nad její síly.
„Právě jsem to chtěl říct.“Souhlasil Will. „Black chce, aby jste ukázali co ve vás je.“
„Tak to nebude na dlouho.“Ušklíbla se Amy.
„S tím počítáme a proto se vás dnes pokusíme něco naučit.“Doplnil ho Sawyer.
„On umí kouzlit?“Podivila se Seimy.
„Ten ON má jméno!“Upozornila jí Kate.
„Ne neumím.“Odpověděl v klidu Will.
„Tak kdo.....“
„Přece Black. Amy prosím tě, začni používat obsah své hlavy.“Znuděně jsem se na ní zadívala. Obrátila jsem oči v sloup a nenápadně jsem si od Kate vypůjčila její poslední topinku.
„Můžeme už jít?“Naléhala Seimy.
„Jistě, to vy se tady dohadujete ne my.“Will přidržel dveře Kate a jak jsem očekávala mě je zavřel před nose. Naštěstí tu byl Sawyer, který je opět otevřel. Bohužel ne mě, ale Seimy.Naštvaně jsem se na něj podívala, ale někde uvnitř jsem byla moc Šťastná, že jsme tady.
Amy a Seimy šli do Blackovi pracovny. Zatím co my jsme se ocitli v jakémsi obrovském dvoře , kde byla spousta lidí, teda mužů. Někteří popíjeli pivo, jiní čistili svoje koně a někteří i bojovali.
Sawyer a Will nás zavedli do vzdáleného rohu, kde kupodivu rostla měkoučká tráva.
„Jak může něco takového růst na skále?“Nechápala Kate.
„To Black. Je to specielně pro vás.“Vysvětlil Will.
„Chceš tím snad říci, že jsme střeva?“Rozzlobila jsem se.
„Jo dalo by se to tak říci.“Usmál se Sawyer. Nečekaně jsem se na něj vrhla a porazila jsem ho na zem. Kate okamžitě pochopila co mám v plánu a rychle mu chytila ruce, abych ho mohla zlochtat. Sawyer byl z toho tak vyjukaný, že se ani nebránil a Will se k nám dokonce přidal.Vše to muselo vypadat dost divně. Sawyer se řehtal na celé kolo, Kate mu držela ruce a Will se snažil lehnout si mu na nohy, aby ho konečně přestal kopat.I přes naši se mu nakonec podařilo vstát.
„Moc ti děkuji Wille, vždycky je dobré mít starého přítele, který ti rád....vrazí kudlu do zad!“Rozčiloval se a oklepával ze sebe prach. „Shello myslím, že bude nejlepší, když si já vezmu tebe a Will Kate.„Nepřichází v úvahu.“Zamítla jsem to okamžitě. „My si z Willem náramně rozumíme a...“
A bohužel nakonec si kate prosadila svou a já musela jít na smrt nebo spíše na zlochtanou. Sawyer však zvolil kapánek jinou taktiku. Podal mi jednoruční meč.
„Ale já...“
„Klid zaujmi postoj.“
„Co?“
A tak mě musel všechno učit. Jak mám meč správně držet, jak mám stát, jak mám pohybovat nohama, když uhýbat jeho ranám a jak mám já sama útočit. Což mi šlo ze všeho nejlépe, protože jsem přišla na to, že mě nebere vážně. No asi bude mít malou jizvičku na ruce, no co. Jediné co mě vždy dokázalo utěšit, byl pohled na Kate, která na tom byla stejně bídně jako já.Willa jsem ovšem podezírala z toho, že jí moc šetří.
Bojovali jsme celý den, akorát v poledne nám nějaký malý kluk přinesl oběd a pozdrav od Amy a Seimy.
„Jen doufám, že to nevyčarovali oni.“Zadoufala Kate při pohledu na sendviče.
„To ani nemohli. Jídlo patří mezi tři nemožná kouzla.“Upozornil jí Will.
O pár hodin později se na dvoře objevil Balck a bohužel i Hron a nějakým malým skřetem s blonďatou čupřinou a slídivým pohledem.
„Ritz.“Pošeptal mi Sawyer a znechuceně se ušklíbl.
„Tak co mládeži, jak jste na to.“ Zajímal se Black.
„Docela jim to jde.“Ujistil ho Will.
„Tak mi to předveďte.“
Kate a já jsme se opravnu předvedli a Sawyer schytal jednu placatici přes stehno. Mimochodem placatice se tam říká tomu, když někoho bacíte plochou stranou meče. Nebolí to tolik, ale máte potom pořádné jelito. Black nás pochválil a odešel.
„Kate něco pro tebe mám.“Ozval se najednou Will.
„Co?“Podivila se.
„Pojď se mnou.“Vybídl ji.
Kate ho udiveně následovala do dřevěných kovem pobitých dveří a zmateně při tom vrtěla hlavou.
„A já nic nedostanu?“Vyčítavě jsem se na Sawyera podívala a udělala jsem smutné oči. Pak ale udělala něco co ně totálně vyvedlo z míry. Políbil mě.
„Stačí?“
Šokovaná jsem na něj vyvalila oči.Co to mělo znamenat?
S kate jsme se sešli nahoře v kuchyni. Celá udýchaná vrazila do dveří a sípala.
„On mi dal koně.“
„Co? To je skvělí. Ukážeš mi ho?“Tak ona si klidně dostane koně!Nejkrásnější zvíře na světě. No já dostala pusu, to je taky dobrý, ale kůň to je lepší.
A byl vskutku nádherný. Byl to černo černý hřebec s nádherným tělem , jako stvořeným pro skákání. Ve stáji jsme strávili celé hodiny, dokud nás hlad nevyhnal nahoru.
13.Cesta do města Trancess
Večer za námi přišel Black.Byl znepokojený zprávami, které odpoledne přinesli poslové z Ford Gracie a chováním skřetů v poslední době.Dozvěděli jsme se, že se Sword snaží do Ford Gracie dostat přes chodby trpaslíků a skřeti, že mu jdou na pomoc.Nakonec se rozhodlo, že Sawyer a Will pojedou obhlédnou situaci v městě Trancess, kolem kterého by měli skřeti procházet. My se sestřičkou jsme měli jet s nimi, abychom se něco přiučili. Zatímco Amy a Seimy zůstanou tady a budou Hronovi pomáhat se stavbou nové pevnůstky v Zapomenutém lese. Nijak se nám nechtělo se rozdělit, ale chtěli jsme zůstat tady, tak nám nic jiného nezbylo. Amy přímo zuřila při představě, že někam odjedou s Hronem a tím jeho zakrslým kamarádem.Mě a Kate bolelo celé tělo, takže nám nedělalo problém usnout.
Ráno se mi vstávalo dost mizerně. Měla jsem pocit , jako by mě někdo pořádně zmlátil.
Vyšourala jsem se z postele zadívala jsem se z okna. Venku lilo jako z konve. Skvělé počasí pro výlet, řekla jsem si a zachumlala jsem se do mikiny.
Dveře mého pokoje se otevřeli a dovnitř vešla Kate s hromadou oblečení, kterou okamžitě mrskla na postel.
„Jak se vyspala? Já příšerně, bolí mě celé tělo.“
„Jo mě taky.“Odpověděla jsem a začala jsem se prohrabovat oblečením.
„Black říká, že by jsme takhle byli nápadní.“Vysvětlila mi.
„A že by nám bylo zima ho nezajímá co?“
„Ne to ne, víš on je tak trochu no...“
„Já vím. Někoho mi ale připomíná.“
„Hmm. Tak si něco vybereme ne?“Navrhla Kate.
Začali jsme se bezmyšlenkovitě prohrabovat onou hromadou oblečení. Bylo tam všechno možné nebo spíše nemožné.Kožené kalhoty, sukně vesty, různé košile, pláště a dokonce i vysoké kožené boty.Vybrali jsme si vybrala černé kožené boty a kalhoty, košile a tmavě zelené pláště. Když jsme si to konečně všechno na sebe naskládali, vrazili do pokoje Amy a Seimy. Obě dvě se okamžitě začali prohýbat smíchy.
„Vypadáte jak z Pána prstenů, akorát vám chybí ten zelený lístek.“Smála se Seimy.
„Ha, ha , ha.“Ušklíbla se Kate.
„Tak jak se těšíte na Hrona?“Škádlila jsem jí.
Seimy se zašklebila.
„Asi ho zakleji.“
„Jo v žábu, to by jsi to nejdříve musela umět.“Chichotala se Kate
„Asi by jsme už měli jít.“Navrhla jsem. Pověsila jsem si luk a toulec přes rameno a vyšlo z pokoje. Všichni mě následovali.
Před Blackovou pracovnou na Amy a Seimy čekal Hron a Ritz. Rozloučili jsme se si nimi a pokračovali jsme dolů do stájí.
„Na čem vlastně pojedeš ty?“Ptala se mě Kate na schodech.
„Nevím.“Odpověděla jsem lhostejně. Ve skutečnosti mi to však vrtalo hlavou už od večera. Kate má nádherného koně a já určitě dostanu nějakou herku, která sotva kluše.
Ve stáji už Will a Sawyer sedlali svoje koně. Kate se hned ujala svého černého krasavce, kterému dala jméno Bludný Holanďan.
„Ehmm.“Odkašlala jsem si. „Na čem pojedu já?“
„Black se rozhodl půjčit ti svého Bleska.“Odpověděl Will a ukázal na koně černého jak sama noc s bílím bleskem na čele. Byl to nejkrásnější kůň jakého jsem kdy viděla. Stál klidně ve své stáji, jako by věděl, že z něj mám obrovský respekt.
„Myslíš, že ho zvládneš?“Dobíral si mě Sawyer.
„To,jsi jí nikdy neviděl jezdit Sawyere.“Upozornila ho Kate pyšně. „Jezdí fakt dobře.“
„To ty taky.“Upozornila jsem jí.
„Kecáš.“Nevěřil nám to Will.
„Uvidíš.“Mrkla na něj Kate a vyhodila Bludnému Holanďanovi sedlo na záda.
Osedlali jsme koně a vyvedli jsme je na dvůr.
„To pojedeme zase tím údolím?“Zeptala se Kate Sawyera.
„Ne pojedeme zadem, je to kratší.“
Prošli jsme dlouhým tunelem ve skále a ocitli jsme se v lese. Nasedli jsme na koně, přičemž se nedalo nezahlédnout jak nás Will pozoruje. Jako by si vážně myslel, že to neumíme. My jsme mu ovšem vytřeli zrak. Ladně jsme se vyhoupli na dvě stejně černá zvířata a pobídli je do cvalu. Rozjeli jsme lesem. Will a Sawyer nás následovali.
„Máš vůbec ponětí kam jedem?“zeptala jsem se Kate.
„Ne doufám, že nás brzy předeženou.“Odpověděla Kate a přitom se sotva stačila vyhnout větvi před ní.
A byla jsem zase ve svém světe. Na koňském hřbetě a s mojí sestřičkou po boku. Bleskovi kroky byli i při jeho velikosti tak jemné jako by skoro létal.Nebylo ani nutné příliš ho řídit, jako by přesně věděl kam má jet.
Opravdu to netrvalo dlouho a Will se Sawyer nás dostihli. Schválně říkám dostihli, protože předjet Bleska a Bludného Holanďana nebylo nic lehkého. Les brzy začal řídnout a na obzoru se objevil pás šedivé oblohy. Všichni jsme byli mokří jako myši. Netrvalo to dlouho a z lesa jsme vyjeli úplně.
Před námi se objevily sluncem spálené nekonečné pláně, momentálně sužovány vichřicí a deštěm. Zkrátka ráj pro jízdu na koni. Hnali jsme se po nich několik kilometrů až se začalo stmívat. Našli jsme menší skupinku keřů a odsedlali jsme koně.Pořád vydatně lilo, což mi dělalo starosti. Naštěstí Will vytáhnul z vaku jakousi látku, později jsem pochopila, že je to stan.Připevnili jsme ji na několik křivých větví na naházeli jsme tam sedla, aby nezmokla. Sawyerovi se bohužel nepovedlo rozdělat oheň a tak jsme se všichni naskládali do toho malého stanu. Pozorovali jsme koně jak se pasou a je jim jedno, že na ně prší. Kate dokonce jednou navrhla jestli je nepozveme dovnitř. Naštěstí jsme to zamítli. Usnuli jsme naskládaní na sobě.
„Vstávej. Kate má nějaký problém.“Pošeptal mi Sawyer do ucha. Otevřela jsem oči, všude kolem mě byla tma, z čehož jsem usoudila, že je noc. Takže jsem je znova zavřela a otočila jsem se k němu zády. Jak si to představuje budit mě.
„Shello!“Tentokrát to byla Kate a pořádně křičela.
„Co je?“Odsekla jsem. „Vždyť je noc.“
„No a co? Máme malý problém.“Nedala se.
„Mým jediným problémem jsi ty.“Nadávala jsem na ni.Jen nerada jsem se vyplazila z pod deky.Venku byla neuvěřitelná zima, ale pršet už přestalo.Will seděl u ohně, který se jim zřejmě podařilo rozdělat a hrál si s kusem klacku, kterým znuděně rýpal do žhavých uhlíků.
„Tak co je?“Ptala jsem se otráveně.
„Byla jsem čůrat a nějaký dvě hyeny mě málem zakousli.“Stěžovala si kate.
„Co že jsi byla?“Zeptal se Will.
„No byla jsem na straně a jedna mě málem kousla do zadku.“Vysvětlila mu.
„A proto nás budíš?“Podivila jsem se.
„Takže můj zadek není důležitý?“
„Ne.“Odpověděli jsme já a Sawyer.
„Jistě že je.“Potvrdil Will a spokojeně se na Kate usmíval.
„Jdu si lehnout. Příště nás buď kvůli menším blbostem.“ Oznámil Sawyer a zalezl do stanu.
„Mluvíš jako by jsem si to vymyslela.“Volala za ním Kate.
Znuděně jsem sebou plácla vedle Willa a pozorovala jsem hvězdy nad sebou.Kate si pro sebe něco nadávala, dokud Will nepromluvil.
„Co jít zase spát?“
Obě dvě jsme souhlasili na znovu jsme se pracně naskládali do stanu, přičemž jsme Sawyera vystrčili ven.
Ráno byl Sawyer ještě otrávenější než v noci. Jediné co mě těšilo, že pro změnu není naštvaný na mě. Počasí se vyjasnilo. Slunce nemilosrdně pražilo do Zlatých pláni a mě srdce bušilo radostí.
Po skromné snídani jsme znovu vyrazili na cestu. Koně, které změna počasí potěšila stejně jako mě, byli radostí bez sebe. Uháněli po loukách a nedbali na únavu.
Will jel celou dobu vedle a nadšeně spolu o něčem debatovali. Lidsky řečeno jí balil.
Kolem poledne se na obzoru objevil obrys malé osady „Gaenz“. Jejíž název mě nesmírně pobavil. Lidé z vesnice, patřili vesměs k těm, kteří stáli za princem Figgisem a bojovali proti Swordovi. Vlídně nás přijali a pohostili. Po obědě jsme se znovu vydali na cestu, protože jak říkal Will.
„Smrt a láska nečeká.“ Přičemž Kate zrudla a musela rychle dělat jako že si dotahuje sedlo, aby to nebylo poznat.
Za soumraku jsme se utábořili v jednom dolíku a rozdělali jsme oheň. Stavět stan nebylo nutné, protože byla velmi teplá noc.Kate a Will seděli u ohně. Kate zrovna poučovala Willa o tom jak funguje její nová motorka a jak úžasný je její karburátor. Sawyer jim nechtěl dělat křena a proto se vzdálil s tím, že se jde projít.
„To mě tu s nimi necháš?“Divila jsem se.
„Tak pojď se mnou.“Nabídl mi.
Hladově jsem se podívala na topinku, kterou jsem právě opékala na ohni, ale touha zbavit se pohledu na tokající pár, byla silnější než hlad.
„Dobře.“ Souhlasila jsem.
„Kam jdete?“ zeptala se Kate uštěpačně.
„Do kuchyně pro prybiňáčka.“Odpověděla jsem větou z reklamy na dětský jogurt.
Kate se zasmála a dál se věnovala Willovým modrým očím.
„Kam že jdeme?“Zeptal se Sawyer nechápavě, když jsme byli z doslechu.
„To se jen tak říká.“Zavrtěla jsem hlavou.
Sawyer zašel za malý kopeček a tam sebou seknul na zem.
„Pěkně jste to na ní ušili.“Vyčítala jsem mu.
„Jak můžeš vědět, že to bylo na ní?“Dotázal se.
„No, předpokládám to.“Schválně jsem se posadila dobré tři metry od něj.
„Já koušu?“Podivil se Sawyer, který si hrál s kouskem trávy.
„Jo.“Odvětila jsem, natáhla jsem se do trávy a pozorovala jsem hvězdy.

Kate se na Willa podezíravě zadívala.
„Náhodička že?“
„Jistě.“Potvrdil a zadržoval při tom smích.
„Takže o tom nic nevíš?“Nenechala se odbít.
„No, možná jsem mu to trochu naznačil, ale nic víc. Prostě jsme jen chtěl být s.....“
Kate otočila oči v sloup.Ani ho nenechala domluvit a políbila ho. Willa to ovšem z míry nevyvedlo, naopak jako by na to čekal.No a tak se líbali, a to nehodlám popisovat, páč nejsem šmírák.
„Už se můžeme vrátit????“Zavolal Sawyer asi po patnácti minutách.
„Jo.“Odpověděl mu Will.
Pomalu jsme se došourali zpátky do tábora.
„Co jste tam dělali?“Ptala se se smíchem Kate.
„Nápodobně.“Odpověděl Sawyer.
„Jdu spát.“Oznámila jsem.
„Je na mě naštvaná.“Vysvětlil Kate Sawyer.
„To není pravda.“Obhajovala jsem se.
„Co jsi jí udělal?“Zeptal se Will.
„Jo, to nevím ani já.“Pokrčil rameny a lehnul si.

Ráno mě probudila Kate s otázkou.
„Co jste si udělali?“
„Nic.“ Odpověděla jsem a pracně jsem se vyhrabala z pod deky.
„Fine, ale prosím snažte se udobřit.“
„Já jsem mu nic neudělala.“Hájila jsem se.
Kate už mě ale neposlouchala, protože začala sedlat Bludného Holanďana.Will jí pomáhal dopnout podbřišník.No prostě dokonalý pár.Jak jsem je tak pozorovala, všimla jsem si, že Sawyer pozoruje mě.Vrhla jsem po něm vražedný pohled a začala jsem sedlat Bleska.
Sawyer vstal a došel až ke mně.Otočila jsem se k němu a pozorně jsem si ho prohlížela.
„Promiň.“Zamumlal.
„My jsme si něco udělali?“Zeptala jsem se.
„No, já nevím, myslíš?“
„Myslím, že ne.“
Oba dva jsme se začali smát.Kate a Will se na nás nechápavě zadívali. Kate zdvihla obočí,ale já jsem jí odpověděla pouhým zavrtěním hlavy. Jako že tomu by stejně nerozuměla.
Již ve veselejší náladě jsme se vydali na cestu, podle Willových předpokladů jsme měli do Trancessu dorazit někdy k poledni.
Bylo nádherné ráno. Obloha byla bez jediného obláčku a ranní slunce nás hřálo víc než kdy jindy.Na severu se na obzoru rýsoval černý pruh.Jen nepatrný, ale i tak mi naháněl hrůzu. Jemně jsem přibrzdila Bleska , tak abych jela bok po boku se Sawyerem.
„Co je to ten černý pás na obzoru?“Zeptala jsem se ho.
„To je černá stěna. Postavili jí skřeti, je to hranice mezi Tierrou a Hordou.“Opověděl.
„A není to pro vás nevýhoda?“
„Jo , ale tady teď řešíme větší problémy.“
„Jasně.“Souhlasila jsem.
Za chvíli se na obzoru objevilo něco jiného, špičatý obrys města Trancess. Byla to spíše obrovská pevnost ve skále.Což bylo, vzhledem k pláním kolem ní dost zvláštní. Zeptala jsem se na to Sawyera a ten mi vysvětlil, že je to práce čaroděje Boronera, který vládl v Tierre před mnoha staletími.Pevnost byla kolem dokola obehnána vysokou kamennou zdí.Nad ní stoupalo celé město jako pyramida.Domy byly vždy alespoň částí součástí skály.Nahoře se nad to všechno tyčil jakýsi palác nebo chrám.
U velké brány jsme se připojili k davu lidí čekajících na jakési proclení.Sawyer a Will si nandali kapuce.
„Copak?Snad jste něco neprovedli?“Ptala se jich Kate.
„Nic závažného.“Odpověděl s úsměvem Will.
V té frontě jsme čekali více jak hodinu.Nejhorší na tom bylo, že mi Sawyer zakázal předbíhat.Kolem nás se tlačili lidé všeho druhu.Nejvíce dotěrní byli ovšem kupci, jakmile se jich člověk jen dotknul vyjeli na něho a div, že ho nesežrali.Když jsme byli už skoro na řadě, Sawyer chytil mě a Kate za ruku a pošeptal nám.
„Zkuste nějak odlákat pozornost, abychom mohli a já a Will projít.“
„A to nám říkáš až teď?! Jak to asi máme udělat?“Zeptala se ho Kate se zdvižením obočím.
„No kdybych vám to řekl dřív stačili by jste protestovat.“Usmál se na nás.
„Co?“Nechápala Kate.
„Na to ani nemysli, nehodlám svádět nějakého, chlupatého, hnusného, slizkého no však víš koho.“Osypala jsem se.
„Já taky ne.“Přidala se Kate.
„No ona teda rozhodně ne.“Zastal se jí Will a obejmul jí.
„Wille! Nemáme čas se hádat. Už jsme na řadě.“Zuřil Sawyer a nervózně přešlapovat. Měl pravdu od hlavní brány nás dělili jen dva kupci.
„Dobře.“Souhlasila jsem.Na znamení mého nesouhlasu jsem surově šťouchla do Sawyer.Ten ustoupil o krok za mě.Teď už jsme na řadě byli my.Udělala jsem takový ten trik, jako že jsem právě zakopla a ladně jsem se svalila jednomu strážnému do náručí.Ten zrudnul a nervózně mě stavěl na nohy.Tak uhrančivě mi čuměl na prsa., že by si nevšimnul ani kdyby kolem prošla celá armáda.Roztomile jsem mu zamával a rychle jsem se ztratila.Přidala jsem se k ostatním, kteří se náramně bavili.
„Skvělé.“Pochválil mě Sawyer.Zhluboka jsem se nadechla a vlepila jsem mu takovou facku, že se otočil o 180°.Will pro jistotu o kousek ustoupil, ale když zjistil, že mu nic nehrozí, začal se raději zajímat o Kate.
„Díky.“Zahučel Sawyer a vyhoupl se do sedla.Spiklenecky jsem mrkla na Kate a pokračovali jsme v cestě městem.
Ulice Trancessu byly plné nejrůznějších obchodů a hospůdek.Občas se stalo, že z nějaké z nich vyletěl na ulici nějaký pobuda pronásledovaný sprškou půllitrů.Většinou ale vstal a odplazil se pryč.Pomalu jsme se davem tlačili výš a výš.Ulice se pomalu změnily. Nízké a ošizené baráky nahradily obrovské činžovní domy,vily, úhledné hospůdky a dokonce i parky.Lidé zde nosili drahé šaty a vypadali nafintěně.Vůbec jsem nechápala co tu vlastně děláme. Sawyer mi nepřipadal nějak extra bohatý a po pravdě spíš jako někdo z nižší třídy.
Překvapivě jsme zakotvili u jednoho honosného domu se zahradou, zdobeným schodištěm a vysokými okny se závěsy.Will zlezl z koně a my jsme ho napodobili.Zaťukal na dveře a čekali jsme. Zanedlouho se dveře otevřely.Za nimi stál muž velice podobný Willovi, tmané vlasy mu spadaly až na ramena,v očích mu zuřivě jiskřilo a plnovous měl úhledně zastřihnutý. Oblečený byl v černém kabátě a obutý ve vysokých botách.Oči upíral na Kate, která stála vedle Willa.
„Otče...“Začal Will.
„Je těhotná?“Vypálil ne něj.
Will na něj vykulil oči. Kate se na mě podívala.
„Vypadám těhotná?“Zeptala se.
„Ne není.“Odpověděl a vyhýbal se Katiným očím, které po něm pohotově vypálili. „Potřebujeme pomoc.“
Willův otec se sice netvářil zrovna nadšeně, ale ustoupil o krok, abychom mohli projít dovnitř.Byl to opravdu nádherný dům.Vstoupili jsme do haly s mramorovou podlahou, ze které se zvedalo obrovské mramorové schodiště.Všechno zde bylo laděné do červena.Na zdech vyselo několik obrazů se zlatými rámy.Po obou stranách haly bylo vždy po třech dveřích.Z jedněch to příjemně vonělo, předpokládala jsem, že to bude kuchyně.
„Ehm...“Odkašlal si Willův otec. „Co potřebuješ?“
„To už je trestné i jít domů?“Podivil se Will.
„Ne, ale s ním ano.“Odpověděl a kývnul hlavou na Sawyera.
„Je to můj přítel.“Nenechal se Will.
„To nic nemění na tom, že je to syn kováře.“Vyštěkl vztekle Willův otec.Opovržlivý pohled, který věnoval Sawyerovi, se mi ani trochu nelíbil. Ale ostatně, kdo se ptal na můj názor.
„Nech ho být.“Promluvil neznámý ženský hlas.Všichni jsme se otočili. Po točitém schodišti scházela dolů hnědovlasá žena v temně modrých šatech se zlatým lemováním.V obličeji měla cosi vznešeného a vlasy v úhledném účesu.Člověk by na ní opravdu nenašel jedinou vadu.Pomalu kráčela směrem k nám a my jsme ji mlčky pozorovali.
Byla to samozřejmě Willova matka. Došla až k němu a obejmula ho.
„Mami, tohle je Kate.“Představil je Will.Kate okamžitě zrudla, podala Willově matce ruku a začala nervózně přešlapovat.Willova matka si ji změřila pohledem a potom se otočila ke mně.
„Tohle je Shella.“Pokračoval.Vrhla jsem zděšený pohled po Kate.
„Vítejte v mém domě.“Začala Willova matka. „Myslím, že by jste se měli nějak, no nechci vás....ustrojit.“Otřásla se odporem při pohledu na moje špinavé kalhoty, ale já jsem jí plně chápala.
Kývla jsem na znamení, že souhlasím a společně s Kate jsem následovala Willovu matku po schodech nahoru.
Zavedla nás do jakési šatny. Tam, překvapivě trefila naše velikosti, nám každé dala vybrat několika šatů. Kate si samo sebou vybrala ty oranžové a já jedny temně zelené. K tomu jsme ještě dostali boty a kartáč.Willova matka odešla a nechala nás, abychom se oblékli.
„Páni kartáč, přesně tohle jsem potřebovala.“Pochvalovala jsem si.
„To mi povídej.“Souhlasila Kate.
Všechno jsme to na sebe naházeli a sešli jsme dolů.Jedna mladičká služka nás zavedla do jakési jídelny. Tam už na nás všichni čekali. Přičemž Will koukal na Kate jako na vílu, která se mu právě zjevila. Moc dobře jsem chápala proč, náramně jí to slušelo.Posadili jsme se ke stolu a za chvíli se začala podávat večeře.
Bylo to výborné jídlo a já začala trpce litovat, že jsem si nevzala větší šaty. Po večeři nám Will ukázal pokoj a my jsme okamžitě usnuli.
14.Skřeti u bran Trancess
Už jsem dávno spala, když mě probudil povyk venku.Otráveně jsem vstala a šla vzbudit Kate.
„Co je?“Otevřela jedno oko a když viděla, že jsem to já hned ho zase zavřela.
„Vstávej, něco se děje.“Zacloumala jsem si ní.Kate se neochotně zvedla na loktech a otráveně se na mě koukala.
„Jestli nehoří celý město, tak to není důležité.“
„Fine.“Souhlasila jsem.Odšourala jsem se k oknu a roztáhla jsem závěsy.Venku byl strašný zmatek. Lidé pobíhali po ulici a ječeli a volali a já volala na Kate ať se jde podívat.
„No jo pořád.“Nadávala, ale vylezla z postele a šla se kouknou. „Musíme vzbudit ostatní.“Rozhodla nakonec.
To však nebylo nutné. Will vtrhl do našeho pokoje a v patách se mu hnal Sawyer.Oba dva už byli oblečení.
„Dělejte! Musíme od tuď zmizet!“Hulákal Will.
„My nebudeme bojovat?“Zeptala jsem se.
„Ne my budeme zdrhat.“Odpověděl Will a hodil po nás šaty, které nám dala jeho matka.
„To si děláš srandu?“Zděsila jsem se při pomišlení na útěk v dlouhých šatech.
„Ne, matince se vaše šaty podařilo vyhodit.“Oznámil nám. „Hlavně buďte potichu oni o tom nevědí.“
Pomalu vycouvali z pokoje a zavřeli za sebou dveře.
Podíval jsem se na Kate a hned potom na šaty. Nevěřícně zakroutila hlavou a začala se do nich soukat.Když jsme se oblékli vyrazili jsme dolů.Tam už čekal Will a Sawyer.Will nervózdně přešlapoval a Sawyer se rozvaloval na pohovce. Což bylo vzhledem k situaci podivné.
Když jsme sešli schody, Sawyer k nám líně vzhlédl.Will na znamení, že to nemáme řešit zavrtěl hlavou a otevřel dveře do ulice.
„A co koně?“Podivila jsem se.
„Musíme je tu nechat, nepůjdeme hlavní branou, ale no uvidíte.“
„Klidně, moje koně to nejsou.“Ušklíbla jsem se, Kate se však tvářila smutně.
„Klid, oni Trancess nedobijou.“Ukliďnoval ji Will.
„Tak proč musíme pryč?“Nechápala.
„Musíme dát vědět ostatním.“Řekl Sawyer a vyšel do ulice.Následovali jsem ho.
Venku byl strašný bordel.Lidé pobíhali sem a tam a nám dělalo velké problémy pokračovat v cestě aniž by jsme se rozdělili.Nakonec jsme si našli svoji cestičku. Zavedla nás ke staré hospodě.Většinu oken měla vymlácených a dveře už sotva drželi.Sawyer sebevědomě vešel dovnitř.Kate a Will ho následovali, já jsem se ale zastavila.Něco mě najednou napadlo. Co to zase provádíme? Bezmyšlenjkovitě důvěřujeme dvoum ...
„Shello! Dělej!“Zavolal Will.
Nakonec jsem si to rozmyslela a šla jsem za nimi.
Hospoda zevnitř vypadala ještě hůř než zvenku.Po nevelké místnosti byly bez ladu a skladu rozházené stoly a židle, omítka se na několika místech odlupovala.Naproti dveřím stál rozpadající se bar a za ním tlustý hostinský, který leštil skleničku tak špinavým hadrem, že byla čím dál tím špinavější. Oklepala jsem se z toho a znechuceně jsem se podívala na udusanou podlahu. Nebyla to dřevěná podlaha, ale cosi co vypadalo jako hlína smíchaná se všemožnou havětí.
Hostinský kývl na Sawyera a ten ho následoval dozadu za bar. Byly tam tmavé dveře a za nimi úzká chodbička kamsi do skladu. Will do mě šťouchl a já pokračovala za nimi.
Skutečně jsme došli do nějakého skladu. Všude tam byly dřevěné bedny a taky krysy.Nadskočila jsem hrůzou, když mi jedna začala očuchávat nohavici.
Hostinský přistoupil blíž k Willovi.
„Sire, chodba je tady,ale nevím jak moc je bezpečná, po tom sesuvu minulý týden.“
Začal.
„My si nějak poradíme.“Odpověděl Will.
„Já žádnou chodbu nevidím.“Odporovala jsem a prohlížela jsem si stěny místnosti.
Sawyer udělal krok dopředu a otevřel dřevěný poklop, kterého jsem si do té doby pod vrstvou prachu nevšimla.
„No já do žádný černý díry nepolezu.“Odporovala Kate.
„Já taky ne.“Souhlasila jsem s ní.
„Dobře jdeme sami.“Pokrčil rameny Sawyer. Will se tvářil dost nerozhodně a těkal očima mezi Kate a Sawyerem. Sawyer, který už byl skoro celý v chodbě si toho všiml.
„Wille, vždyť ji ani neznáš.“
„Já jí miluju.“Pokrčil rameny Will a rozpačitě se usmál.
Z výrazu, který panoval na Katině tváři jsem nic nerozpoznala. Vlastně jsem ani nevěděla co bych v něm měla vidět.
„Dobře jdu sám.“Odvětil Sawyer.
„Ne!“Řekla Kate, hlasem který jako by ani nebyl její.
„Co?“Nechápal Will.
„Jdi s ním. Na mě se vykašli, teď jde o osud téhle země.“
„Tak pojď taky. Co ti brání? Tma?“Will vypadal jako, že se za chvíli oběsí.
„Sawyer má pravdu. Ty neznáš mě a já neznám tebe, jak můžeš vědět co ode mě máš čekat. A jak já můžu vědět, že vy jste ta správná strana.“
„Když to vidíš takhle.“Pokrčil rameny Will.Kývl na Sawyera a oba dva zmizeli z dohledu.
Teď už kate opravdu brečela. Slzy jí tekly proudem a toho hnusnýho hospodskýho nenapadlo nic jinýho než.
„Dáte si něco k pití:“
„Idiote.“zašeptala jsem. Vzala jsem Kate za ruku a dotáhla jsem jí ven.Cestou jsme nechtěně porazili několik židlí, ale na vzhledu do hospodě moc neubralo.
„Co budeme dělat? Zeptala se Kate, jen co jsem vylezli ven.
„To se ptáš mě?“Vykulila jsem na ní oči.
„No jsi starší.“
„Nikdy jsme se neměli nechat rozdělit.“
„Jak to myslíš?“Nechápala.
„Jako od Amy, Seimy a Teda.“Vysvětlila jsem jí.
„Máš recht.“Ušklíbla se.
„Tak co budeme dělat?“ Zeptala se znovu.
„To co jsi řekla. Přidáme se na druhou stranu a najdeme ostatní.“
15.Zarabeth
Stáli jsme sami v neznámé ulici, v neznámém městě, v cizí zemi a jiném světě. Okolo nás pobíhali neznámí lidé a my jsme tam jen tak stáli, Kate tekly slzy a já nevěděla co uděláme.Pak mě ale napadlo, že se budu držet jednoho známého přísloví „Líná huba, holé neštěstí.“.Přistoupila jsem k jedné stařence a slušně jsem se jí zeptala.
„Prosím, nevíte kde tady najdu někoho, kdo spolupracuje se Swordem?“
Stařenka se naježila, sjela mě podrážděním pohledem a pak zachraplala, tím nejnepříjemnějším hlasem, jaký jsem kdy slyšela.
„Zarabeth.“
„Prosím?“Zeptal jsem se ještě jednou.
Vedle stařenky najednou vyšlehly modré plameny.Ulice se zahalila do stejně modrého dýmu a já s Kate jsme se začali dusit. Tam kde ještě před chvílí šlehaly plameny teď stála vysoká mladá žena ve překvapivě modrých šatech.Vlasy, které jí spadali až po lokty měla černé, občas melírované tak červenou barvou, že by jeden uvažoval o krvi.Její temné oči bezděčně těkali sem a tam, jako by si vyhlížela svou oběť.Nakonec ale spočinuli na mě.
„Shella?“Zasyčela nepřátelsky.
„Co? Vy mě znáte?“Nechápala jsem.
„Jistěže ano, jsi jedna z pěti neznámých. A Sword se o tebe docela zajímá.“Po těchto slovech jsem si poprvé uvědomila, že je vedle mě i Kate.Divné však bylo, že nic neříkala. Jen tak tam stála a pozorovala Zarabeth. „Gothmet.“Zavelela Zarabeth a zatleskala. Všimla jsem si, že má nepřirozeně dlouhé nehty s překvapivě modrým lakem.
Z nových plamenů se začali vynořovat další muži, kteří se okamžitě chopili mě a Kate.Ani jsem se nebránila, protože jsem věděla, že by to mým plánům nijak neprospělo.Kate se ze začátku chtěla prát, ale když viděla, že já nic nedělám, raději toho nechala.
„Copak, copak? Snad nepůjdete dobrovolně?“Zarabethin jedovatý hlas se mi vpíjel do mozku, ale já byla rozhodnutá vydržet.
„Chceme mluvit se Swordem.Doveď nás k němu.“Odpověděla jsem jí.
„Proč?“
„Máme pro něj jistou nabídku, kterou neodmítne.“Řekla Kate tak pevným hlasem, že jsem jí skoro uvěřila, že nějakou máme.
„Dobrá.“Souhlasila Zarabeth a pokynula svým mlčícím strážím.
Pak nás pohltily plameny.
„Co jsme sakra zase komu udělali, že musíme, vždycky skončit v base?“ptala se sama sebe nahlas Kate.
“Chceš to vědět?”odvětila jsem , zatímco jsem se snažila najít nějaké řešení naší situace.
“Radši ne.”
“Fine.”
“Co budeme dělat?”zeptala se o minutu později.
“Nevím!”
“Shello! Musíš na něco přijít, jako vždycky.”
“To se ti řekne.”
“Tak budeme ječet,”rozhodla Kate.
“Dobře,”souhlasila jsem a zhluboka jsem se nadechla.
“Ááááááááááááááá…..”zakřičeli obě dívky.
Odpověď jsme dostali téměř okamžitě.
“Držte hubu!”
“Já nemusím, mě jí drží brada!!!”ječela Kate.
“Ááááááááááááááá….”ječeli jsme společně.
“Kurváááááááááááá,”ječel strážník a držel se za uši.
“Co to tady u všech čertů provádíte!!! Mám čaj o páté a nikdo mě nesmí rušit!!nadávala Zarabeth.
“Ááááááááááá.”
“Nesnáším vááááááás!!!”
“To my tebe taky!”
“Ale já vás víc!”“Ááááááááááá……”ječeli holky, Zarabeth a strážník.
Nakonec nás odvedla ke Swordovi. Už to prostě nemohla vydržet. Co to je za abnormálně hlučné živočichy? Ptala se sama sebe Zarabeth. Lezlo jí na nervy, když neměla svůj klid na čaj o páté!
16.Zradíš li ho, nakonec zemře…
Tmavé vlasy, temné oči a flaška medoviny. Polonahé tanečnice, sluhové s tácy plnými těch nejvybranějších pokrmu a tlumené světlo ve Swordově Hodovní síni. V čele se Zarabeth jsme kráčeli mezi vojáky, kteří nesli ukázat svou kořist svému králi. Před Zarabeth však ukvapeně ustupovali, jako by se báli, že je uřkne.
Zradíš ho? Ano! Miluješ ho? Ne, v žádném případě! Ale jo muluješ ho a věříš mu. On by tě nezradil… To nemůžu vědět. Ale ano můžeš! Ne! Vážně? No, možná trochu. Takže ano! To jsem neřekla! Ale cítíš to tak! Ne! Ale jo! Ne! Jo! Mlč zradím ho, nezáleží mi na něm! Vnitřní boj, který se ve mně odehrával. Byla jsem však rozhodnutá. Došla jsem až ke Swordovi, už nemůžu zpátky!
“Co chceš drahá?”oslovil Zarabeth Sword.
“Tyhle dámy,”ukázala na mě a Kate. “s tebou chtějí mluvit, prý pro tebe mají jistou nabídku.”
“Ano, to mě zajímá. Pojď blíž,”ukázal na mě. Oklepala jsem se znechucením a bez závanu strachu jsem došla až k němu. Byl nechutnej, v hlouby duše jsem Zarabeth litovala, ale na povrchu jsem jí to přála. To ona nás nejdřív zavřela do basy.
“Mám pro tebe takovou nabídku,”začala jsem rozhodným hlasem.
“Nabídku?”zašklebil se.
“Je to obchod,”upřesnila jsem. “Vím přesně co Black chystá a potřebuji najít svoje přátele, kteří jsou u něj.”
“Co chystá?”
“To ti neřeknu, dokud je neuvidím.”
“Já vím kdo jsi. Shella Turnerová, říká se o tobě, že neděláš nic pro nikoho, pokud v tom nevidíš svůj prospěch. Tak kdo jsou ti lidé?”
“Naše kamarádky, Amy a Seimy.”
“Vyměníš kamarádky za jeho smrt?”zeptala se Zarabeth.“Co?”
“Jsem čarodějka a viděla jsem co ho čeká.”
“Jo, vyměním svoje kamarádky za jeho smrt,”přitakala jsem.
“Ani jsem nečekal nic jiného. Dobrá souhlasím. Řekni mi jak se mám dostat k Blackovi a já ti přivedu tvoje kamarádky.”
“Kdyby byli u Blacka nejsem tady,”odporovala jsem.
“A kde jsou?”
“Staví s Hronem a Ritzem nějakou pitomou pevnost,”oznámila Kate.
“Kde?”
“V zapomenutém lese,”upřesnila jsem polohu. “Víc toho o nich nevíme. Přiveď nám je a já ti povím, kde najdeš Blackovo sídlo, jak se do něj můžeš dostat, prozradím ti kde se nachází Sawyer a Will a všechno ostatní co víme.”
“Když ho zradíš, nakonec zemře,” zašeptala smutně Zarabeth.
“Nevím proč by to zrovna tobě mělo vadit?!” vřískla Kate.
“Protože je to můj syn,”zamumlala Zarabeth a otočila se na Sworda. “Je to náš syn!”
“Ne,”zavrtěl hlavou Sword. “byl to náš syn.”
Nevěřícně jsem koukala z jednoho na druhého. Jejich syn? Ale to přece… No tak prober se Shello, tady už vás nepřekvapí vůbec nic.
Nakonec nám Sword slíbil, že najde Amy a Seimy. Odjel se svou družinou pryč a nám přidělil jeden pokoj. Nemyslete si, ale že by jsme se nějak měli. Byla to sice velký pokoj, aby byli jsme v něm zamčené.
17.Štveš mě, Hrone!
Amy seděla na poraženém kmenu a čekala na Seimy, která šla pro oběd. Nemusela čekat dlouho. Seimy už byla v přemísťování tak dobrá, že jí několik kilometrů nedělalo problémy.
Objevili se rudé plameny a hned potom i Seimy s dvěma miskami ovesné kaše.
“Fuj,”ulevila si Amy. “To žrát nebudu!”
“Asi budeš muset,”odvětila Seimy a znechuceně olízla lžičku. Nechutné, pomyslela si.
“Ne, nebudu!”nedala se Amy.
“To jsem zvědavá jak to chceš udělat, jídlo vyčarovat nejde.”
“Vyčarovat ne, ale co proměnit tuhle sračku,” ukázala na misku s kaší. “v něco mnohem lepšího.”
Seimy chvíli přemýšlela a potom přikývla.
“Thosehmove,”pronesla.
Tak, kde předtím byla její ovesná kaše se tet uvelebil kuřecí řízeček s bramborovou kaší. Amy si ho prohlédla.¨
“Thosejakesmos.” A její kaše se proměnila v obrovskou pizzu se vším co měla ráda.
“Zase lepší,”zamumlala Seimy a pustila se do oběda.
Na staveništi bylo mnoho práce. Amy pomocí nadnášejícího kouzla pomáhala upevnit trámy a Seimy vše připevňovala kouzlem trvalého přilnutí.Nemůžu vám říci jak to přesně dělali, protože to sama nevím. Hron všem nadával ať to dělají lépe a Ritz mu poslušně nosil divočáky a různé jiné pochoutky. Amy neuvěřitelně štval svými úsecnými připomínkami a tak se rozhodla něco mu provést. Přemýšlela nad tím už několik dní a naplánovala skvělou pomstičku.
“Do háje zelenýho,”nadával Hron. Měl k tomu pádný důvod. Díky Amy mu totiž na jeho sádlem obrostlém zadku vyrašil prasečí ocásek.
“Co se ti stalo?”ptala se Amy naoko nevině.
“Někdo mi přičaroval -”
“Jé Hrone co to máš na zadku?”zeptala se Seimy, která o ničem neměla sebemenší ponětí.
“Prasečí ocásek!”běsnil Hron.
“Já myslela, že ho prasata mají už od narození,”dorážela Amy.
“Já nejsem prase!”
“Jo Amy, on není prase,”zastala se ho Seimy. “Prasata jsou inteligentnější.”
“Rrrrr…, já se na to můžu vysrat.”
“A na co?”
“Co jsem zase komu udělal?”
“Já nevím Hrone. Prostě mě štveš.”
“Jen to?”
“To musí stačit.”
Hron se choval, jako by byl v přechodu. Takže nakonec jediné co Amy získala bylo víc práce.V duchu si nadávala, že ho neproměnila v prase celého. Vlastně to bylo to jediné co ji drželo při zdravém rozumu. Představa Hrona v prasečí podobě jak si to peláší přes první most, který ho nakonec neudrží a Hron chcípne. Společně se Seimy každý večer vzpomínali na Střední školu. Na nekonečné pařby bez konce. Na rockové konzerty rockové skupiny Tokio Hotel. Teprve tady si uvědomili jak moc mají rádi svého bráchu Matthewa. Až tady si zvědomili jak moc se jim stýská po letních nocích v Elmbridge, letním táboře kam je přihlásil jejich strýc Edvard. Často přemýšleli o tom co dělá Shella a Kate. Vždy však došli k závěru, že si užívají s Willem a Sawyerem. V tom jediném se, ale mýlili. Zkusme jim to však odpustit. Vždyť ty dvě dívky, vlastně už ženy, neměli nejmenší ponětí o tom co se k nim blíží.
18. Společně, ale každý sám za sebe
Nedostavěná pevnost hořela. Koňská kopyta udusávala zkrvavenou zem, Hron ležel mrtvý na zemi a Ritz, který neunesl tu strašnou ztrátu se probodl vlastním mečem.(No ale fuj! Jak se můžu zabývat něčím tak nechutným, když vás přece zajímá, jak je to s Amy a Seimy.) Tak přesně řečeno obě byli svázané. Ne, že by to měl Sword v plánu, ale ony nějak nepochopili dohodu, kterou uzavřel s jejich kamarádkami. A tak je raději omráčil a se Zarabethinou pomocí je dopravil k Shelle a Kate.
V celé zemi se schylovalo k obrovské bitvě. Sword už měl vše připravené a Black zatím nic netuší. Skvělá situace pro zlo a dost mizerná pro dobro. Shella už Swordovi vyzradila vše co věděla a ten byl teď na cestě do Zapomenutého lesa, aby zabil Blacka a zničil jeho sídlo i s posádkou. Holky zatím jen tak seděli v hodovní síni a cpali si bříška tou nejlepší pečínkou a lahodnými sladkostmi.
Hlavně si nemyslete, že mě žralo svědomí, je totiž rozdíl, mezi mnou a hodnými lidmi, kteří by nikdy nikoho nezradili. Prostě jsme tam seděli a krafali jsme jako za starých časů v East Endu. Tenkrát jsme si poprvé od doby co jsme se ocitli v tomto světě cítili svobodné. Měla jsem to po čem jsem vždycky toužila. Mohla jsem si dělat co jsem chtěla, jednat jen ze sobeckejch pohnutek, nepřemýšlet o ostatních, myslet jen na sebe. Vlastně jsme takový všichni, jen si to neumíme připustit. Kate, Amy i Seimy všichni společně u jednoho stolu a přesto každá úplne někde jinde. Kate neubránila myšlence na Willa, milovala ho? Na tuhle otázku hledala Kate odpověď, tak usilovně že se kolem čtvrté hodiny odplížila najít Zarabeth.
Nebylo to nic těžkého, seděla ve svojí komnatě a zamyšleně pozorovala skleněnou kouli před sebou.
“Můžu se na něco zeptat?”
“Chceš vědět, jestli ho miluješ, že?”
“Jak to víte?”nechápala Kate.
“Myslím, že jsi mi podala špatnou otázku. Ty nechceš vědět jestli ho miluješ, zajímá tě jestli má vaše láska budoucnost.”
“Jak-?”
“Je to moje práce drahoušku.”
“A má?”
“Ještě před třemi dny měla obrovskou budoucnost, ale tet je ta budoucnost téměř, pryč. Stejně jako většina věcí. Ještě před již zmíněnými třemi dny byla i Shelly budoucnost jiná. Po jejím rozhodnutí je už téměř pryč.”
“Ale ztracená není,”ujišťovala jí nebo sebe.
“Nic není jisté.”
“Jen smrt,”opravila ji Kate.
Zarabeth se zachmuřila. “Ano, to ano.”
“Co budeme dělat?”zeptala se Seimy, která už se náležitě nudila. Amy zvedla hlavu od knížky, kterou si vyčarovala a se zdviženým obočím se na ní podívala.
“Můžeš zajít do kuchyně, třeba jim ještě něco zbylo.”
“Ne já myslím do budoucnosti. Co budeme dělat, teď když jsme přešli na druhou stranu.”
“Já bych se docela ráda vrátila domů,”zasnila jsem se.
“Dobrej nápad,”ocenila Amy. “Jen realizace trochu pokulhává.”
“Co nabídnout Swordovi, že mu pomůžeme dobýt Ford Gracia, když nám potom zajistí cestu domů?”
A tak se stalo. Sword se za tři dny vrátil s vítězoslavným úsmevem. Po Blackovi i jeho hradu byla veta. A tak není divu, že v zápalu dobré nálady kývnul Shelle na její odvážnou nabídku.
Dobytí Ford Gracia bylo naplánováno na příští týden.Shella, Kate, Amy a Seimy dostali koně a zbraně. Měli týden na to připravit se na jejich první bitvu. Asi si říkáte, že je to málo, ale pro čtyři talentované ženy je to času spoustu. Je totiž veřejně známo, že pouze ženy dokážou dělat víc věcí najednou.
19.Předem prohraná bitva o lásku
Stáli v plné zbroji, každá u jednoho nádherného koně a dotahovali do konce poslední přípravy, před cestou za svým osude. Kate s nikým od svého rozhovoru se Zarabeth nepromluvila.Neustále musela myslet na Willa. Ta toho hnědovlasé krasavce, který jí zkřížil cestu v hodině největšího nebezpečí.Jsem její sestra a tak jsem přirozeně vytušila, že se něco děje. Ptát se mi však nechtělo, už proto že jsem věděla o svém podílu na jejím chování.
“Vyrážíme!”zavelel jeden ze Swordových generálů. Holky se ladně vyhoupli do sedel a společně se stovkami skřetů, smradlavých bojovníků, obrů, vlků, trpaslíků a dokonce i několika draky vyrazili na Ford Gracia.
Mezitím se Will, Sawyer a ti co přežili masakr v Zapomenutém lese připravovali na armádu protivníka. Jejich obrana byla slabá a morálka jejich mužů ještě horší.
“Naše naděje na vítězství je ubohá,”stěžoval si Sawyer.
“Ale ztracená není,”odporoval Will.
“Vždycky je naděje.”
Swordovo vojsko bylo i přes jeho plány očekáváno. Obrana Ford Gracia byla po dlouholetém dobývání oslabena a bez Blacka byli obránci pevnosti prakticky bezmocní. Sawyer velel pozemní jednotce, která měla na Sworda zaútočit o něco později a překvapit ho. Will měl na starosti obranu města a lučištníky.
Shella, Kate, Amy a Seimy byli až nakonci poslední linie. Vlastně jsem tak trochu doufala, že nebudou moci bojovat. Byli jsme přece jenom ženy.
Bitva se odvíjela ve prospěch Sworda. Městské brány byly dobyty a vojsko postupovala dovnitř. Sawyer a jeho družina zaútočili. Stalo se však něco s čím Sawyer nepočítal. První člověk, který mu zkřížil cestu jsem byla já. Zarazil se v půlce kroku a nevěřícně zíral.
“Shello, co tady sakra děláš?!”
“Co bys tak asi řekl?”
“No-”
Zaútočila jsem prudce a nečekaně. Sawyer málem nestihl mojí ránu odrazit. Byl silnější a z jistou obratností mi vyrazil meč z ruky. Chytil mě za paži a přitáhl si mě k sobě.
“Proč?”
“Proč ne?”
“Myslel jsem, že-”
“A víš ty co, myslel jsi špatne!”
Nechápavě se na mě podíval. Využila jsem nepozornosti a vyrvala jsem mu meč. Na nic jsem nečekala a přiložila jsem mu ho k hrdlu.
“Zabiješ mě?”zasípal nevěřícně.
“Prohraješ?”
“Podívej se kolem sebe, už nemáme muže, brána je vyražena, Will už je dlouho neudrží…”
“Amy!”zavolala jsem. Otočila se a nevěřícně na nás koukla. “Amy, přemísti se s ním pryč!”
“Ne!”protestoval Sawyer.
“Jestli tu zůstaneš zemřeš!”
“Jak to můžeš vědět?”
“Tvá matka,”řekla jsem jen.
“Zarabeth?”
“Máš i jinou?”
“Neopustím své přátele!”bránil se.
“Sawyere! Asi tak za hodinu už žádné mít nebudeš!”
“Ale teď je mám.”
“Skus někdy myslet víc na sebe než na ostatní.”
“Já nejsem ty.”
“Amy!”
“Vždyť už jdu!”nadávala a snažila se k nám prorvat davem.
Odhodila jsem meč a políbila jsem ho. “Zasloužíš si žít.”
Amy popadla Sawyera za rameno a zmizela s ním v plamenech. Asi za deset vteřin se zase objevila.
“Víš, že jsi svině?”
“Vím,”přikývla jsem a rozhlédla jsem se kolem sebe. Hledala jsem Kate, ta tam ale nebyla. Kde sakra může bejt! Snad se jí nic nestane.
Kate se prodrala až do města. Našla to co chtěla. Will bojoval se dvěma skřety kousek od brány. Napjala tětivu svého luku a jeden z nich se skácel k zemi. Will pohotově zabil i toho druhého.
“Co tady děláš?”zeptal se.
“Shella uzavřela jistou dohodu se Swordem, přišla jsem se rozloučit.”
“Dohodu?”
“Je to obchod, Sword nás dostane domů.”
“A co mu na oplátku dala ona?”
“Jisté informace-”
“Vždyť tohle si vždycky chtěla. Vzdáš se svého snu?”
“Ne, jen půjdu za jiným.” Stejně jako předtím Shella Sawyera i Kate naposledy políbila Willa a zmizela v davu. Nadávala za to sama sobě. Ale věděla, že by jí nikdy neodpustil smrt Blacka a jeho přátel. Celá rozhozená se k nám vrátila. Nemělo cenu prát se jí na něco, bylo to jasné.
A tak nakonec zvítězilo zlo. Princ Figgis byl zabit a s ním i všichni jeho přívrženci. Willovo tělo se nikdy nenašlo, možná že jsme ho ani pořádně hledat nechtěli. Amy Sawyera přemístila někam k prvnímu mostu, místu které jí utkvělo v paměti nejvíc. Vlastně jsem jí byla neskonale vděčná, žil. Oproti osudu, který potkal jeho přátele na Ford Gracia se měl báječně.Smířená s tím, že ho nikdy neuvidím jsem vzala holky a odešli jsme najít Zarabeth.
“Zabila jsi ho?”zeptala se chladně.
“Ne.”
“Ale já myslela-”
“Myslela jsi špatne, žije. Neřeknu ti kde je, jsem si jistá, že si to zjistíš sama.”
“Vracíte se.”
“V to pevně doufám.”
20.Dlouho očekávaný návrat
Černočerná tma. A pak jen studená voda. Nejdřív jsem si neuvědomovala co to je. Ozval se hrom a já nadskočila. Otevřela jsem oči. Ta studená voda byl déšť, vlastně pořádný liák. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala. Ležela jsem na louce za tetiným domem. Byla to ta noc, kdy jsem se dostali do Tierry, ta noc kdy začalo naše velké dobrodružství. Rozhlédla jsem se kolem sebe.Holky leželi vedle mě, ale byl tam i Ted. Nechápala jsem co tam dělá, ale na přemýšlení jsem byla příliš unavená. To už se probrala i Kate a Seimy. Amy byla vzhůru jako první. Než jsme si ale dali všech pět dohromady, uslyšeli jsme štekot psa. To k nám běžel Šéf.
Možná si říkáte, proč to neskončilo jinak, proč nevyhrálo dobro, proč jsme nakonec odešli? To bych to totiž nebyla já, to by jsme to nebyli my. Tenkrát bylo vše až moc snadné a za snadné věci se nevyplácí bojovat. Byli jsme mokří , byli jsme zmrzlí, byli jsme k smrti unavení, ale byli jsme doma.
By S.E.Turnerová
Spolupracovali:Kačule, ZuZu a Tetřev

Kapitoly:
1.Začátek trablý
2.Jeskyně
3.Sawyerovi tajnosti
4.Vlci a Bludničky
5.Severní bariéra
6.Medvědí brod
7.Zajeti u Wershanů
8.Tajemství dvojčat
9.Skála na konci černého údolí
10.Seimynino vyprávění
11.Kate a vlkodlaci
12.Zkoušky
13.Cesta do města Trancess
14.Skřeti u bran Trancess
15.Zarabeth
16.Zradíš li ho, nakonec zemře…
17.Štveš mě. Hrone!
18.Společně, ale každý sám za sebe
19.Předem prohraná bitva o lásku
20.Dlouho očekávaný návrat
„Jednou, když jsem ještě byla v té tajemné Tierre, řekl mi Sawyer, že mám Královský dar pesimismu. Že vždycky musí být po mém a nikdy se nesmířím s prohrou. Řekl že, je to královské dědictví…
Tehdy jsem to nechápala ale v pozdějších letech, když jsme opět sedávali všichni dohromady u červeného krbu, došlo mi co ve mně ostatní lidé skutečně vidí.“
autorka